| Doba Václava IV. | Václav IV. | Lucemburkové | Církev | Výtvarné umění |
| Architektura | Kulinářské umění | Hudba | Literatura | Věda |
| Móda | Vojenství | Odkazy | Ke stažení |
Václav IV. – V datech
1361 – narodil se Václav IV.
(26. 2. 1361)
1361 – Černý mor řádí v západní Evropě
1363 byl Václav IV. korunován za českého krále (25. 6. 1363)
1363 Timur Lenk zahájil své výboje ze Střední Asie
1364 Aztékové začínají budovat své hlavní město Tenochtitlan
1368 v Číně byla svržena mongolská dynastie Ju (Yuan) a nahradila ji místní dynastie Ming, byla zahájena obnova Velké čínské zdi
1368 Timur Lenk obsadil Samarkand
1369 v Paříži byla zahájena stavba Bastily
1372 Ve Francii k bitvě u Poitiers – Angličané porazili Francouze a obsadili Poitiers, stoletá válka
1375 Osmanští Turci dobývají hlavní město Arménie
1376 Václav IV. byl korunován za krále římského
1377 v Anglii byl odsouzen John Wiclif
1378 začalo tzv. církevní schizma
1378 – zemřel Karel IV., Václav IV. králem a císařem
1379 – na říšském sněmu ve Frankfurtu si Václav znepřátelil řadu kurfiřtů svou neochotou rázně vyřešit církevní schizma
1381 byla v Anglii potlačena vzpoura Watta Tylera
1380 ruský velkokníže Dmitrij Donský porazil na Donu Tatary.
1380-1422 ve Francii vládl Karel VI., jemuž se říká Šílený. Během jeho vlády se o moc přetahovali různí regenti a země se ocitla ve zmatku a rozkladu
1382 Anna, sestra Václava IV,. se vdala za anglického krále Richarda II.
1382 Turci dobývají Sofii
1386 polským králem se stal litevský velkovévoda Vladislav Jagello, z Polska se tím stalo velké a vojensky silné soustátí
1387 Zikmund, mladší bratr Václava IV. se stal uherským králem. Prakticky celou svou vládu však musel potlačovat povstání mocných šlechticů, kteří si nepřáli vládu silného krále a prosazovali různé protikrále (především Ladislava Neapolského), aby udržel uherský trůn, vzdal se Zikmund nároků na trůn polský. V bojích o uherský trůn Václav IV. svého bratra nepodpořil, Zikmund získal pomoc hlavně u rakouského vévody
1389 v bitvě na Kosově poli v Srbsku Turci porazili posledního srbského cara Lazara a ovládli Srbsko. Turecký vpád na Balkán se stal velice aktuální a nebezpečnou hrozbou pro celou Evropu
1390 Skotský král Robert III. obnovil samostatnost Skotska po několika bitvách, v nichž Skotové porazili Angličany
1393 Václav IV. vedl spor s arcibiskupem Janem z Jenštejna, obětí sporu se stal Jan z Pomuku, kterého král nechal utopit
1394 Václav IV. byl zajat odbojnými pány vedenými Václavovým bratrancem Joštem
1399 Jindřich, syn vévody z Lancasteru sesadil a dal zavraždit krále Richarda II. a sám se zmocnil trůnu. Tím v Anglii rozpoutal válku růží (Lancasterové červená růže, z Yorku bílá růže)
1396 Bitva u Nikopole – Zikmund se snažil ve spojení s byzantským císařem zastavit turecký vpád, ale byl poražen tureckými vojsky posílenými o Benátčany. Benátčané tak získali dalmatské přístavy, které jim musel odstoupit. Po bitvě u Nikopole se také Turkům podařilo obsadit Bulharsko.
1398 Timur Lenk dobývá Dilí
1400 Timura Lenk nejdříve ovládl Střední Asii (usadil se v Samarkandu), ale brzy se dostal do konfliktu s Turky a
1401 Timur Lenk dobyl Damašek a Bagdád
1402 v bitvě porazil a zajal Timur Lenk sultána Bájezída. Tím Evropa získala určitý čas.
1405 zemřel Timu Lenk
1400 Václav IV. vyhověl (svému bratranci) francouzskému králi a podpořil (profrancouzského) papeže v Avignonu. Římský papež proto podpořil Václavovy nepřátele v Říši a němečtí kurfiřti Václava sesadili z císařského trůnu. Na jeho místo zvolili jako protikrále Ruprechta Falckého. Kromě dvojvládí v církvi tedy zavládlo i dvojvládí v Říši.
1409 v Pise se konal církevní sněm, který se (neúspěšně snažil o odstranění církevního schizmatu). Aby pražská univerzita na koncil vyslala Václava IV., vydal tzv. dekret kutnohorský, který většinu hlasovacích práv dal do rukou Václavovým přívržencům
1402 Hus se stal kazatelem v kapli Betlémské
1410 zemřel Ruprecht Falcký a část kurfiřtů zvolila císařem Zikmunda Lucemburského, zatímco druhá část jeho bratrance Jošta. V Říši tedy byli 3 volení císařové. Stejně zmatená situace vládla v církvi, kdy koncil zkusil schizma řešit zvolením třetího papeže, ovšem stávající dva se svého papežství nezřekli, tedy církev měla 3 volené papeže.
1410 v bitvě u Grunwaldu vyhrálo vojsko polsko-litevského krále na vojskem Řádu německých rytířů. Řád tím byl prakticky zničen, v bitvě padlo na 26 korouhví řádové jízdy. Bitva potvrdila trend nastoupený v bitvě u Crécy, kdy se ukázalo, že těžká jízda je již za zenitem a do budoucna bojiště ovládne pěchota a palné zbraně
1411 zemřel Jošt Lucemburský a Václav sjednal dohodu se Zikmundem. Zikmund se stal císařem, Václav si doživotně ponechal titul římského a českého krále a některé další pravomoci v Říši
1412 Jan Hus se dostal do klatby a odešel z Prahy na venkov. Ve Francii se narodila Johanka z Arcu
1413 Anglický král Jindřich V., syn Jindřicha IV. využil zmatků ve Francii, obsadil Paříž, prohlásil se za francouzského krále
1414 – 1418 Pod patronací Zikmunda (částečně vynucený Zikmundem silou) se konal Kostnický koncil, jehož úkolem bylo znovusjednotit církev a odstranit schizma. Pro Zikmunda bylo klíčové nalézt jednotu mezi křesťany, v níž viděl jediné východisko v obraně proti tureckému vpádu. Jednou z reforem zavedených koncilem byla změna v přijímání – odnynějška tělo Páně přijímali při mši všichni věřící, ale krev Páně (víno) jen kněží. Část kněžích (mezi nimi Jan Hus) tuto reformu odmítla a trvala dále na přijímání podobojí pro všechny.
1415 Jan Hus by odsouzen na koncilu v Kostnici. Hlavní důvod, proč byl ve sporu s církví nebyl v jeho kritice církve, ale v neochotě přijmout nově dohodnuté principy, které alespoň zdánlivě umožňovaly nalézt jednotu církve
1415 Angličané v bitvě u Azincourtu porazili francouzského krále, mezi důsledky bitvy patřil pozdější smír, který zahrnoval listinu, ve které se francouszký král vzdává nároku na Francii a ponechává ji jako dědictví rodu Lancasterů, anglickým králům, ti přesídlili do Paříže
1416 v Kostnici byl odsouzen a upálen Jeroným Pražský
1419 Pražská defenestrace, nepokoje vedené Janem Želivským. Václav IV. zemřel, jeho dědicem se stal jeho bratr Zikmund. České království se propadlo do občanské války (husitské války). Zikmund si na trůně ovšem také nepočínal příliš šťastně, protože chtěl (v tom okamžiku ještě bohaté) české královstí používat víceméně hlavně jako zdroj financí k vedení války proti Turkům a odbojným Maďarům.
Vláda Václava IV.
Václav IV. se narodil 26. 2. 1361. Kdyby tehdy měli občanky, měl by v ní jako místo narození Norimberk, stejně jako jeho mladší bratr Zikmund. Bylo to oblíbené a zavedené říšské sněmovní město a sněmy sem často svolával kupodivu i pragocentrický Karel IV.
Když Karel zemřel, jeho říši si rozdělili (v souladu s Karlovou závětí) jeho dědici – Jeho tři synové a dva bratři a jejich potomci takto:
Václav IV.: Čechy, Slezsko, Dolní Lužice (modrá barva) a císařský titul (tedy podle práva vládl i zemím vyznačeným žlutě), tedy byl hlavou rodinného klanu, kam patřili jeho bratři a bratranci. Za českého krále byl korunován už ve dvou letech – v červnu 1363.
Zikmund – Braniborsko a některá další léna v Německu (zelená barva), jako lenník Václava. Krom toho zdědil Uhry (Maďarsko) a nárok na polskou korunu. Tu ovšem neobhájil.
Jan Zhořelecký (nejmadší bratr Václava IV.) – Horní Lužice (Zhořelecko) (tmavě modrá barva), jako lenník Václava
Morava – Jošt a Prokop, synové Jana Jindřicha, (bratranci Václava IV.) jako lenníci Václava
Lucembursko – nejmladší bratr Karla IV., strýc Václava IV., Václav, ten ovšem skoro jistě zemřel bez potomků, protože po něm dědil Zikmund.
Václav IV. (vládl 1378-1419) nastoupil na trůn jako císař i český král. Je to samozřejmě brzy, ale Karel v jeho věku za sebou měl krušnou válku v Itálii a Jan se o říšský trůn popral v sedmnácti, a to za zády měl jen rozhádanou českou šlechtu a vcelku se moc na nikoho nemohl spolehnout. Václavovi jeho milující otec vymetl všechny cestičky, aby mu ani pírko neleželo v cestě. Byť nevyrostl v Paříži, také jemu se otce postaral o vynikající vzdělání a Václav byl svého druhu docela estét potrpící si na vybroušenou eleganci v oblékání, bydlení či hudbě – na jeho dvoře dál působil Petr Parléř a jeho stavební huť i řada dalších (vesměs francouzských) umělců.
Něco ho však otec nenaučil: Že za každým úspěchem stojí trpělivá a důsledná práce, že císař musí být kdykoli v Říši tam, kde je ho třeba a kdykoli je o to požádán, řešit situaci a to často značně nepřehlednou. Václav byl líný cestovat, nebil se v turnajích jako táta či děd Jan a spletité úkoly nerad rozplétal. Asi by mohl být vlídným králem malého království za klidných časů, rád lovil, rád tančil, raději než na hradě bydlel ve svém domě dole ve městě (na jeho místě dnes stojí Obecní dům) a rád se v přestrojení toulal městem, popíjel po hospodách a poslouchal, čím žijí Pražané.
Ale svět se stával nadmíru zapeklitým – přestěhování papeže Urbana VI. do Říma vyústilo v hádku mezi kardinály, a francouzští kardinálové si zvolili protipapeže Klementa VII., který se usadil v právě opuštěném papežském sídle v Avignonu. A byli papeži dva. Této kuriózní situaci se říká papežské schizma, rozpad. V roce 1379 byl svolán do Frankfurtu nad Mohanem říšský sněm, kde se od Václava čekalo, že situaci energicky rozřeší, což on neudělal. Sice se postavil na stranu Urbana VI., což nejspíš bylo správně, ale nepodnikl žádné kroky k faktické nápravě. Jeho „rodinný“ přítel a spojenec fracouzský král totiž zase jednoznačně stál na straně papeže v Avignonu, takže nejdřív slíbil pomoc jednomu papeži, pak po návštěvě francouzských diplomatů couvl, zřekl se císařské korunovace v Římě a aby měl od všeho klid, správou Itálie pověřil svého bratrance Jošta. A ten stál na Klimentově straně.
V roce 1384 se tak Václav dostal do konfliktu s arcibiskupem Janem z Jenštejna, který přerostl v malou občanskou válku a Jenštejna aspoň zbavil kancléřského úřadu. Ale pořádek neudělal, ponechal zemi i šlechtu, ať se každý hádá a pere, jak umí. Mezi oběti tohoto sporu patřil dr. Johan z Pomuku, náměstek arcibiskupa, který zemřel na mučidlech, když nechtěl Václavovi ustoupit v komplikovaném sporu o kladrubského opata… (v 18. stol. z něj církev udělala svatého Jana Nepomuckého) Jestli znáte tu legendu o tom, že byl Žofiíným zpovědníkem a jak žárlivý Václav chtěl, aby mu prásknul zpovědní tajemství… tak tu zase zapomeňte, to je úplný nesmysl.
Jeho bratr Zikmund se zatím musel prát o své dědictví ze všech sil, říkáte si, že bratr by mu měl pomoci… kdepak to by bylo moc namáhavé. Nejspíš právě okamžik, kdy Václav odmítl Zikmundovi pomoci v záchraně uherského trůnu byl tím momentem, kdy to mezi nimi přestalo klapat. Zikmund se tedy musel za horu peněz vzdát Braniborska, sjednat smlouvu s rakouským vévodou a bratrancem Joštem a bil se o čerstvě vyženěné Uhry a manželkou zděděné Polsko.
V roce 1389 Václava postihlo několik pohrom – největší bylo neštěstí, které se odehrálo na Karlštejně, kde jeho psi v noci nepoznali královnu Johannu a roztrhali ji. Václav sice smutnil, ale jako panovník potřeboval dědice a tak se oženil podruhé, s Johanninou neteří Žofií.
1393 udělil Václav „Privilegium“ Židům, které před pár lety stihl velký pogrom v Praze. Navazovalo na Statuta Iudeorum Přemysla II. a říkalo, že spory mezi Židy a ostatními poddanými krále bude řešit výhradně přímo královský soud. Privilegium to bylo velmi úsměvné – za ochranu Židé králi platili mnohem vyšší daně než ostatní obyvatelé.
Na podnět mladé královny, která byla přívrženkyní Husa, nechal postavit Betlémskou kapli a sám Husovi chodil naslouchat. Podporoval Husa v jeho práci literární… a vůbec počínal si, jakoby byla naprostá pohoda. Několik hradů, které si nechal postavit, jsou dokladem jeho bezstarostnosti – třeba Točník je esencí. V čele hradu stojí královský palác zírající na případného útočníka velkými (zato krásně sklenutými) okny. Z vojenského hlediska nesmysl. Zato pohodlný a hezký. Celé této fázi gotiky se někdy říká krásný sloh.
Ale svět nebyl krásný – papežské schizma bylo prubířským kamenem i rázného panovníka, Václav na jeho rozřešení nestačil. A zatímco v počátku sporu stačilo praštit pěstí do stolu, pobořit pár hradů a ukázat, kdo je pánem, nerozhodnost vedla k rozkladu uvnitř celé říše a zejména kurfiřti v Porýní, kde teď už opravdu často šlo do tuhého a bylo třeba císařova zákroku, na Václava dostávali pěkný dopal. Václav se kvůli tomu i sešel se svými bratry a bratranci… a skončilo to hádkou, ve které Václav povýšeně odmítl slyšet jejich kritiku. Po tomto rodinném rozpadu se do čela „rodinné rady“ postavil Zikmund s bratrancem Joštem, na jejich straně stáli i Habsburkové a velká část šlechty – Panská jednota. Zpočátku byl postup zmatený a nejednotný, ale destruktivní určitě. Pokusili se Václava otrávit (poleptal si vnitřnosti nějakou žíravinou a několik týdnů bojoval o život). Snad by to mohla být omluva jeho pozdějšího nadměrného pití – jeho obhájce by určitě řekl, že Václav alkohol používal jako anestetikum (musel se opít, aby ho rány přestaly bolet) a když se už snad zahojily, byl už na alkoholu nejspíš závislý.
Nakonec ho spiklenci zajali v květnu 1394 u Berouna a věznili na Pražském hradě. Svolaný zemský sněm jmenoval Jošta zemským správcem, ale pak nečekaně přitáhl Václavův bratr Jan Zhořelecký s vojskem a sněm se rozprchl na jih – na panství Rožmberků a do Rakouska. Jan domluvil jeho propuštění a … pak se s Václavem pohádali. O rok později na oplátku nakrátko uvěznil Václav Jošta (aby věděl, zač je toho loket). Nakonec smluvili příměří, podle kterého vlastně král musel ustoupit a vláda v zemi byla svěřena do rukou královské radě, bez níž nesměl rozhodovat.
V roce 1400 pak Václava sesadili porýnští kurfiřti z císařského trůnu a zvolili Ruprechta Falckého, Prahu oblehl Jošt s vojskem a Václav ustoupil a předal vládu členům panské jednoty. V roce 1402 se pak Václav dohodl se Zikmundem na tom, že Zikmund Václavovi zajistí doživotní formální kralování a Václav mu za to pomůže k císařskému trůnu.
Těžká doba
Bezprostředně po dohodě nechal Zikmund v březnu 1402 Václava zajmout a nakonec ho nechal odvézt do Vídně a vládu svěřil sobě věrným pánů. Joštův bratr Prokop, který se Václava zastal, skončil ve vězení také, na následky tohoto věznění později zemřel.
V tuto chvíli ovšem fatální chybu udělal i Zikmund – namísto, aby se postavil do pozice bratra, který zachrání zemi od špatné vlády, doslova ji vydrancoval, aby měl peníze na vojenské akce v cizině. A hlavně nevládl v Čechách ani o chlup lépe než Václav – došlo k devalvaci groše, rozmohla se kriminalita a Zikmund měl plné ruce práce se situací v Říši a v Uhrách a Čechy nechal plavat.
Dobra mezitím dospěla do další fáze krize – boj se strhl na pražské univerzitě, která patřila k výrazně prořímské a ortodoxní straně. Na jednu stranu tu vystupoval Hus, na druhou byly odsuzováno učení Viklefa. Prostě řežba a pravidelné hádky a navíc se uviverzitní mistři rozhádali i s arcibiskupem, který byl formální hlavou Univerzity. Abychom se nenechali splést – sám Hus nebyl žádným velkým šiřitelem novot v církvi. Naopak. Hus razil velmi konzervativní názory stran liturgie a touhy po návratu k původním formám křesťanství. Sporné otázky, ke kterým patřily odpustky, přijímání podobojí apod., nevyvola Hus, ale naopak Hus chtěl zachovat stav věcí před rozpoutáním schizmatu.
Václav nakonec z Vídně uprchl a na chvíli se zachoval jako král: Sebral vojsko, porazil odpor mocné šlechty a dohodl se se svými moravskými bratranci – Joštem a vážně nemocným Prokopem. Jošt poté opustil Zikmunda a v pozici kancléře pomáhal Václavovi napravit situaci v Čechách. A Václav tentokrát nezůstal dlužníkem – nejdřív se společně vypravili na koncil v Pise v březnu 1409, kde si Václav vynutil uznání římskoněmeckým králem a kurfiřti byli nuceni vzdát se Ruprechta a pak svůj titul přepustil Joštovi a podpořil jeho volbu proti Zikmundovi.
Protože koncil byl veskrze církevní akcí, potřeboval k tomu, aby se stal „církevním“ delegátem, a protože bylo jasné, že arcibiskup si ho za vyslance nevezme, zbyla možnost, že ho tam vyšle Univerzita. A na Univerzitě byly dva tábory – Václavův (Hus a jeho přívrženci) a Zikmundův (a ti měl 3 ze 4 hlasů). Aby tento poměr otočil, vydal Václav na radu Husa v lednu 1409 tzv. Dekret kutnohorský, který otočil poměr sil při univerzitním hlasování Češi:cizinci z 1:3 (což byl reálný stav na Univerzitě) na 3:1, což bylo pro Václava výhodné. (pojem Češi je ve skutečnosti iluzorní, jednalo se o dnes poměrně nepochopitelné a nelogické dělení podle regionů a sami Češi byli na obou stranách, nehledě k tomu, že všichni mluvili latinsky a skoro všichni hlavně německy). Většina zahraničních studentů a mistrů se pak urazila a odešla z Prahy. (Nevěřte obrozencům, že šlo o spor česko-německý, mezi cizince patřili i Poláci, Maďaři atd.) Snadno přehlédnutelná, leč, dle mého důležitá, byla také změna v tom, že rektor Univerzity napříště neskládal slib arcibiskupovi, ale králi a svému svědomí (tento slib se v podstatě skládá dodnes) – a to bylo nejen výhodné, ale podle mě i morálně správné. Tento slib jako první pak skládal nový rektor – doktor (mistr) Jan Hus.
Pražský arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburka mezitím velmi ostře postupoval proti Husovi a dalším kazatelům ovlivněným Viklefem – nechal veřejně spáli jejich knihy a nad Husem vydal klatbu, tu 1410 potvrdil i římský papež. Souvislosti se schizmatem a děním v církvi, chcete-li je podrobnější, najdete v kapitole Schizma.
V lednu 1411 zemřel v Brně Jošt Lucemburský, prý na následky otravy jedem, římskoněmecký král a moravský markrabě. Politik, kterého čeští dějepisci macešsky zapomínají, ale který patřil mezi „velké“ Lucemburky – vzdělaný člověk, geniální a prohnaný diplomat, stejně jako jeho děd Jan či strýc Karel IV. Škoda, byl by vynikajícím císařem a nejspíš by Václavovi skutečně pomohl konsolidovat poměry v Čechách a stanout v dějinách na důstojnějším místě. Byl to také poslední moravský markrabí, který skutečně sídlil na Moravě a staral se o Moravu jako o svéprávnou zemi, napříště už šlo jen o prázdný titul a o poměrech na Moravě se rozhodovalo z Prahy. Po jeho smrti se Václav sešel se Zikmundem a smluvili (vlastně už jednou smluvený) kompromis – Václav podpoří Zikmundovu císařskou volbu, zůstane českým králem a po jeho smrti (neměl dědice) se českým králem stane Zikmund či jeho děti (Zikmund ale ještě také neměl žádné dědice – a bez dědiců zemřel jejich strýc a lucemburský hrabě Václav, a bratři Jan Zhořelecký i Prokop Moravský).
V roce 1412 došlo v Praze k prvním pouličním bitkám a projevům povstání. Za úplně paradoxních okolností – bouře rozpoutali stoupenci Husa a tedy i krále hlavně proti (prořímské) církvi a jejím praktikám, jenže přitom precedentním způsobem porušili zákony a Václav se ocitl v pasti – musel nechat popravit vůdce rebelií, přestože vlastně stáli na jeho straně… a tím vlastně nechal Čechy sklouznout do naprostého chaosu a bouře se vymkly kontrole. Církev přesto nad Husem zpřísnila interdikt (klatbu) a rozšířila ho i na místo, kde pobývá (tedy Prahu), a tak Hus nakonec z Prahy odešel s střídavě pobýval u svých spojenců v řadách šlechty na venkově (Krakovec, Kozí Hrádek).
Kostnický koncil svolal císař Zikmund v roce 1414 s cílem vypořádat se tu s církevním schizmatem a udělat v církvi pořádek. Nešlo tu tedy ani o Husa ani o jiné reformátory. Zikmundovi šlo o opětovné sjednocení církve. Když to zjednoduším, řekl něco jako: Je i jedno, na čem se dohodnete, ale církev bude jednotná, a to, na čem se dohodnete, bude respektovat celý křesťanský západ. Boj o papežství se protáhl, ovšem, aby ustoupili kněžím severní Evropy, kde bylo víno velice drahé, smluvilo se přijímání vína jen pro kněží. Část kněžích (včetně Husa) toto odmítla. A Zikmund se naštval, bouchl pěstí do stolu a řekl „Tak dost, pojďte si to vyříkat sem!“ A pozval Husa (i další mistry, kteří se do sporů pletli). Nervozita na koncilu gradovala a odpůrci právě přijatých dogmat (včetně Husa) ani nebyli vyslyšeni, rovnou je zatkli a když nebyli ochotni ustoupit, byli odsouzeni jako odpadlíci a upáleni. Hus tak byl popraven 6. 7. 1415 a jeho stoupenec mistr Jeroným Pražský 30. 5. 1416. Většina české šlechty i pražská Univerzita se v tuto chvíli postavila za Husa i za krále Václava a seskupila se do Jednoty katolické šlechty (paradoxní?), která poslala koncilu oficiální protest, proti porušení práva.
V Kostnici se poprvé začalo jednat o nutnosti křížové výpravy proti Čechám, Univerzitě bylo odejmuto církevní schválení a pražská Univerzita naopak po analýze církevních spisů prohlásila, že správné je i nadále přijímat podobojí. Spolu se šlechtou sestavili list, ve kterém se věcnou argumentací snažili přesvědčit koncil, že na tom není nic odporujícího církvi a víře. Neuspěli. Český venkov mezitím dospěl na pokraj opravdového povstání – nahromadila se nenávist vůči církvi, Zikmundovi i jeho spojencům z řad nejpyšnější šlechty. Přes náš odpor ke koncilu byl kostnický koncil vlastně úspěšný – Zikmund tu železnou rukou vyhnal dva dřívější papeže a dosáhl jednoty kardinálů při zvolení papeže Martina V.
Václav IV. se snažil, dalo-li se ještě vůbec něco dělat, o kompromisní řešení. Jedním z nich bylo jmenování nových konšelů Nového Města pražského, většinou přívrženců nového papeže. Jenže 30. 7. 1419 shromáždil kališnický kněz Jan Želivský pražskou chudinu, nechal ji tajně vyzbrojit a do jejího čela přizval několik drobných zemanů a rytířů, zkušených vojáků. Napadli Novoměstskou radnici (na dnešním Karlově náměstí), konšely vyházeli z oken (první pražská defenestrace) a pozabíjeli. Poté provedli vlastně brilantně promyšlený vojenský převrat a klíčová místa Prahy obsadili vlastní „posádkou“.
Když se to dověděl vážně nemocný Václav, ranila ho mrtvice a 6. 8. 1419 zemřel. (Pobýval na svém sídle na Hrádku u Kunratic, dnes vlastně docela dobře přístupném výletním místě v Kunratickém lese.) Protože neměl žádné děti, stal se jeho legitimním nástupcem jeho bratr a jediný žijící blízký příbuzný Zikmund. Po jeho smrti padly i naděje na kompromis a země se definitivně ocitla ve víru občanské války.
Na adresu Václava IV. zbývá otázka, jestli mohl obstát, či skutečně bylo dáno, aby jeho vláda selhala. Na jeho obranu je třeba říci, že jeho otec Karel IV. vládl sice bravurně, ale část problémů svým nástupcům vlastně způsobil. Jednak svým protéžováním církve způsobil její strašnou rozbujelost, pýchu a nenávist mezi lidmi vůči církvi. Vděčíme mu sice za nesmírný kulturní skok a rozvoj, růst Prahy, stavební aktivity… ale on tím všechny země, kterým vládl, ekonomicky vyčerpal, chudobu a ekonomickou recesi, která po jeho smrti nastala, z velké části způsobil svými přemrštěnými investicemi. K církevnímu schizmatu by za Karla vzhledem k jeho autoritě asi nedošlo, ale kdyby otázka odchodu papeže do Říma byla dořešena do důsledků, nemuselo ke schizmatu dojít ani za Václava, je pravda, ža Karel byl už starý, ale tuhle věc podcenil. A za největší Karlovu chybu bývá považován výběr jeho nástupců – kdyby císařem určil Zikmunda nebo Jošta a Václavovi ponechal České království, asi by vše dopadlo jinak a k žádné krizi by nedošlo. Na druhou stranu jeho synové byli v okamžiku smrti Karla malí kluci a těžko se dalo něco řpedvídat. Z toho plyne poučení – své děti sice máme milovat, ale jako rodiče máme být jednak spravedliví a jednak rozumní v nárocích, které na ně nakládáme.
Popravdě řečeno – nejhorší rozkladný spor doby vlády Václava IV., církevní schizma – se dal vyřešit ihned a rychle, kdyby to udělal se vší důsledností. Rána sekerou je méně bolestivá a nebezpečná než dlouhé párání tupým nožem. Zikmund se s ním vypořádal. Kdyby Václav nekličkoval, neotálel a neustupoval svým francouzským příbuzným, nedospěla by situace do té vážnosti.
Jeho otec i děd sice neuměli zkrotit pyšnou šlechtu, ale dovedli ji udržet na uzdě – jednak proti ní obratně postavili církev a jednak její jednotu rozbili tím, že některé ze svých potenciálních odpůrců pověřili důležitými úřady a tím je dostali na svou stranu. Václav se nepříliš moudře obklopil zástupci chudé šlechty, kteří neměli ani schopnosti ani moc a peníze mu opravdu pomoci, zato mu nejvíce pochlebovali. Václav svou nešikovností sjednotil církev a nejmocnější šlechtické rody proti sobě, přičemž za ním stála jen nevýznamná a chudá šlechta a zemanstvo. Lidovost je hezká věc, ale král musí uvažovat jako politik.
Jeho třetí chybou určitě byl i jeho povýšený postoj vůči nejbližším příbuzným – Zikmundovi, Joštovi, Janovi a Prokopovi. Kdyby si s nimi udržel dobré rodinné vztahy, jako jeho předci, měl by vlastně vystaráno. Tahle rodinná parta, kdyby držela pohromadě, by s přehledem ukočírovala celou Evropu.Ale těžko kritizovat – Václav nebyl špatný král, jen nebyl tak fenomenální jako jeho předci (Jindřich – Jan – Karel) či příbuzní (Zikmund – Jošt -Jan) a doba jeho vlády byla velmi zlá. Být dobrým člověkem řídícím se morálkou nestačilo k vládnutí.
Stránky o Václavovi IV. už neudržujeme a jsou památkou na jeden náš starší projekt. Doporučujeme kouknout na stránku Hry na naše živé aktuální projekty.
| Doba Václava IV. | Václav IV. | Lucemburkové | Církev | Výtvarné umění |
| Architektura | Kulinářské umění | Hudba | Literatura | Věda |
| Móda | Vojenství | Odkazy | Ke stažení |