Václav IV. – Hudba

Hudba za Václava IV. je už na pomezí hudby středověké a renesanční. Přispěl k tomu (a to hodně) sekretář Václavova děda Jana Lucemburského – Guillaum de Machaut. A to tak, že byl ve své době jedním z největších propagátorů vícehlasého zpěvu – polyfonie. Tím celou dosavadní hudební praxi změnil.

Ale trochu po pořádku…

Středověká hudba vznikla jako mix několika vlivů. Nejsilnější byla liturgická praxe a liturgická hudba, která k nám přišla zv východu. Ve středověku zněla úplně jinak, než jak si ji představíme dnes – byla velmi temperamentní, často se při mši bubnovalo a tančilo.

[wpdevart_youtube]mlMquAU-qUl[/wpdevart_youtube]

http://www.youtube.com/watch?v=OYg5D6gpe98&list=PLgm6dernZQrT2doDa605MFmlMquAU-qUl

http://www.youtube.com/watch?v=NUv7vtRfRqA&list=PLE67E32E5C26D75F2

http://www.youtube.com/watch?v=8wfpX0Tsmwg

Kyrie od souboru Oni Wytars

Kyrie eleison

Měnit se to začalo během 14. století. U nás tato změna byla typická právě pro jemný a exkluzívní dvůr Václava IV., kdy se u nás ve velkém rozšířila polyfonie. Převratná je v tomto směru čtyřhlasá mše od Guillauma de Machaut. Za prvé svojí hudební stránkou, zcela odlišnou od starší liturgie – a mj. také skandální tím, že Guillaum de Machaut byl prvním skladatelem, který se jako autor podepsal pod hudbu ke mši. Což bylo považované za neuvěřitelnou drzost. Ale jako sekretář krále Jana a později správce remešské kapituly si to mohl dovolit. Revluce, kterou v hudbě způsobil byla tak veliká, že hudbě před tím se začalo říkat ars antiqua (staré umění) a hudbé počínaje vícehlasem ars nova (nové umění). V hudbě je to už taková předzvěst přicházející hudební renesance.

Druhým vlivem byla hudba provozovaná kdysi na dvorech galských a germánských králů – tedy vlastně zpívané příběhy s hrdinským obsahem. Během středověku se zásadně změnili po křížových výpravách, kdy provensálští trubadúři začali texty skládat s milostnými náměty. V Německu a u nás rozšířenní Minnesangři v tom pak víceméně pokračovali.

Dauce dame Jolie od Guillauma de Machaut

nebo od stejného autora Guillaume de Machaut Quant je suis mis anebo v téhle verzi…

A takhle si ji upravila skupina Faun anebo po „hospodsku“ In Extremo. Takhle samozřejmě na dvoře Václava IV. nezněla, ale je to důkaz, že jde o pěknou muziku, kterou můžeme poslouchat i dneska.

A třetí vliv byl vellice prostý – šlo o hudbu zpívanou a hranou v hospodách, kde se jednak v úplně nové hudební podobě objevovaly písně jak z liturgických her, tak ze šlechtických dvorů – a samozřejmě obohacené o spoustu svým způsobem lidové tvorby, často nemravné. V době Václava IV., kdy u nás už fungovala univerzita, v Praze tuhle hudbu do podoby rozpustilých a drzých žákovských písní dovedli studenti univerzity.

Tady Oni Wytars hrají ve středověku nadmíru populární tanec Saltarelo

Saltarelo (Oni Wytars)

A takhle z něj zcela moderní hudbu udělala skupina Dead Can Dance.

„Hospodská“ středověká hudba je velice populární v Německu, dokonce natolik populární, že řada rockových kapel na ní staví svůj repertoár a často nevíte, co je ještě původní středověký zdroj a o je jejich vlastní hudba. Ale zní to většinou velice přesvědčivě a v té náadě vlastně věrně. Pojďte si poslechnout pár koncertů:

Cultus Ferox, Corvus Corax, In Extremo – koncert, In Extremo – Verehhrt, In Extremo Vollmond

Středověká notace až na nepatrné výjimky nezapisovala rytmus. Ne proto, že na něm nezáleželo, nebo všechny noty měly být stejně dlouhé. Dílem to prostě nebylo třeba, protože rytmus písně byl obecně dobře znám a dílem to nebylo třeba proto, že rytmizace podléhala obecně užívaným pravidlùm odpovídajícím tehdejšímu estetickému ideálu. Středověká hudba – a to včetně liturgické – byla velmi dynamická a rytmická, i když šlo často o nepravidelné či liché rytmy.
Středověká notace (a to platí skoro až do pozdního baroka) nezapisovala ozdoby na jednotlivých tónech, protože jejich konkrétní provedení záviselo na
interpretovi. Středověký hudebník věděl, na které tóny ozdoba patří a zazpíval si ji tam podle svého citu. Moderní interpret tentýž zápis čte bez ozdob (o „zdobících” pravidlech nemá páru) a moderní skladatel všechny ozdoby pečlivě vypíše v notopisu.

Středověký hudebník intonoval v modech a věděl, které mody patří ke kterým skladbám a proč. Jeho zpěv měl proto neopakovatelné kouzlo. Moderní zpěvák tentýž zápis odzpívá u piana temperovaně a je to bezbarvé a ploché. Ještě větším šokem jsou však pro moderní muzikanty melismata, neboli vlastně celé melodické fráze vkládané podle tradicí daných a poměrně jasných pravidel do základní melodie. Středověký zápis Kyrie (část mše) mùže být velice jednoduchý – dvě slova a nad nimi dvakrát čtyři stejně dlouhé tóny v malých sekundách. Profesor Smolka by to jistě komentoval jako “nezvratný doklad nízké vyspělosti hudebního a melodického cítění feudální společnosti”. Skutečná interpretace je ale úplně jiná – jde o několikaminutové zpívání komplikovaně a rafinovaně vystavěné melodie. Podívejme na ukázku manuskriptu, zpùsob, jak ho přepisovali (a dodnes přepisují mnozí hudební historici) a skutečnou interpretaci, která dodnes žije v některých východních klášterních komunitách.

Ut queant laxis Guido di Arezzo Na tomto hymnu si ukážeme základní etapy vývoje zápisu hudby – neumy, menzurální notace, notopis. Vysvětlující text si přečtěte v odkazech o interpretac.

neumy – 11. století: Neumy byly značky zapisované nad textem, vypadaly jako háčky, čárky, vlnovky… a značily pohyb melodie. Nejstarší hudební zápisy v neumách máme z  karolinských klášterù z doby kolem roku 800. Předtím se hudba většinou nezapisovala vùbec a byla po staletí předávána výhradně ústní tradicí. Nicméně starší zápisy hudby existovaly – v našem kulturním okruhu se tu a tam používal řecký (později byzantský) systém, kde každému tónu byla přiřazena dvě písmena – jedno pro interval a druhé pro rytmickou hodnotu. Popisuje je i Boëthius. Nicméně šlo o zápis opravdu akademický, který se sice přepisoval a rozvíjel v teoretických spisech, ale prakticky se moc nerozšířil – není divu, byl tak složitý, že jeho použití bylo hotové peklo. menzurální notace 13. století:

Menzurální notace vypadá v mnohém už velmi podobně modernímu notopisu. Začala se používat během 11. století. řadu odlišností ovšem najdete – osnova má jen čtyři linky, rytmické hodnoty se nezapisují (jsou dané tradicí a obecně závaznými pravidly), takty neexistují – místo nich najdete velmi nepravidelné frázování závisející hlavně na textu. Tonální usazení a intonační schéma určuje kombinace značky C a tonálního modu vyznačeného (občas) na počátku skladby, většinou byl i ten dán jednoznačně tradicí.

moderní transkripce:

Všimněte si, prosím, jak si autor transkripce nevěděl rady s modální intonací a nebyl si jistý, má-li psát c nebo cis, správně intonovaný sedmý stupeò zní někde mezi. Přestože jde o jinak celkem povedený přepis, obsahuje další nesmysl – taktové čáry. Středověká hudba se rytmizovala zcela jinak než hudba moderní, zápis zpravidla obsahoval určitý návod pro frázování
a zpěvácké nádechy, ale v podstatě nikdy nebyl členěn na pravidelné takty, jak je známe z pozdního baroka a novější hudby. Těžké doby byly zpravidla nepravidelně (podle textu), samotný rytmus býval zpravidla také nepravidelný a střídavě používal liché  a sudé doby atd. No, ale jak víme, tohle software na zápis not neumí… Dvojka na začátku menzurálního zápisu předepisuje intonaci ve 2. modu (mimochodem je podezřelá, protože většina zápisù tohoto hymnu předepisuje
první modus a ve druhém se intonuje dominikánská (zcela jiná) melodie této písně. Tempo bývalo velmi svižné (cca 120), při zpěvu ve velkém sboru (z praktických dùvodù) trochu nižší (dnešní Benediktýni zpívají Ut queant laxis skoro dvakrát pomaleji…).  Na textu této písně založil Guido solmizační systém, jeho součástí byla sestava znakù, které zpěvákùm ukazoval na rukou, aby tím naznačil – nikoli pohyb melodie, jak by odpovídalo logice zápisu v neumách, ale vlastně už absolutní tónové znění. Jeho systém je pro nás dnes trochu těžkopádný, ale ve své době sloužil (jestli dobře netroufám si tvrdit). Vypadal tak, že jednou rukou ukazoval na jednotlivé články rùzných prstù druhé ruky a ty znamenaly jednotlivé konkrétní tóny. Zápis tohoto systému vidíte vpravo.

Odkazy:

Jak na interpretaci staré hudby

 

Stránky o Václavovi IV. už neudržujeme a jsou památkou na jeden náš starší projekt. Doporučujeme kouknout na stránku  Hry na naše živé aktuální projekty.