Před asi šestnácti, možná sedmnáci lety jsme jeli s Tomášem na naši první společnou dovolenou. A protože jsme se seznámili na výletě do Bretaně, jeli jsme znovu do Francie, ale tentokrát na jih. Neměla jsem tušení, co je tam zajímavého, ale Francii miluju kdekoli, tak mi to bylo jedno. Tomáš vyrobil itinerář, ukázal mi obrázky magického města Carcassone a jeli jsme.
Teprve po cestě mi začal vyprávět příběhy o katarech, o Montséguru, o ďáblově hradu Puegvertu a o svatém grálu, který byl z Montséguru podle pověsti odnesen.
Tehdy začal náš příběh s Albigenskými. Zamilovala jsem se jak do té země, tak do její historie, vůně, vína a příběhů. Byli jsme tam pak s Tomášem i s jinými lidmi ještě asi pětkrát, naposled v roli průvodců.
Tomáš založil o historii katarů a o Languedocu a Albigenských web, chvíli jsme měli kapelu, která se tak taky jmenovala, půl metru knihovny tvoří gnostická literatura. Prostě nás to baví.
A někdy před necelými dvěma lety jsme byli na pirátské plachetnici La Grace a tam jsme potkali prvního zapáleného larpera, Honzu Ličku, který nás doslova evangelizoval. Tři týdny po návratu z lodi už jsme měla na facebooku urgentní zprávu, že do jakéhosi larpu hledají náhradnici. Jede se za dva dny, to zvládneš, všechno zruš a jeď. Nejdřív jsme se zdráhala, ale cosi ve mě křičelo: Jeď, jeď!!! Tak jsme všechno zrušila a jeli jsme. To byla De La Béte a naše první zkušenost s larpem.
Po cestě domů jsme se s Tomášem strašně pohádali, protože jsme z toho měli naprosto odlišný zážitek. Nebudu to dál rozvádět, nakonec jsme to zvládli a když se v zimě dělaly první Legie, už bylo jasné že jedeme a možná i na víc běhů. A když David F. Wagner vyhlásil Českou duši, kde se člověk mohl naučit psát larp, hned jsem tam musela být.
Objev larpu pro mě osobně bylo jako otevřít dveře do světa, o kterém jsme vždycky snila, jen jsem nevěděla, že existuje. Jak pro hráčku, tak pro potenciálního tvůrce. Napsali jsme s Tomášem nějaké ty knížky a Tomáš natočil pár filmů. Ale nebyla tam nikdy tak silná zpětná vazba od okolí, jako jsme zažili na larpech. A hrozně jsme o ni stáli. Pak se někde Tomáš před známými zmínil o Albigenských a oni se tak zasnili a řekli, do by bylo pěkný, kdyby to byl larp. A bylo to.
Nebylo to tak jednoduchý, ale věděli jsme, že tohle musíme dotáhnout do konce. Nakonec to (snad) dobře dopadlo, hra má za sebou premiéru, vychytáme největší kiksy a už se těšíme na reprízu. Jeden z hráčů mi řekl, že jsme larpoví zelenáči a že si dost troufáme. Má pravdu. Na druhou stranu, oči začátečníka jsou doširoka otevřené a všimnou si i stezek, po kterých by se zkušený larpový harcovník možná ani nezkusil vydat. Tak jsme to udělali. A asi dobrý.
Gabča, 12.11.15