Krvavé časy – svět v roce 1313

 

Krvavé časy - říšský sněm v roce 1313 Hra Krvavé časy a její design svět 1313, historie předcházející hře Praktické informace a FAQ Platby a ceny

Král Jan se blíží a přihlašovací formulář je tu. Cesta do roku 1313 na říšský sněm do Norimberku proběhne 16.-18.3.2018. Ocitnete se uprostřed jednání o volbě císaře Svaté říše římské. Uchazečů několik, zájmů mnoho, korun a trůnů málo. Bude se tu pletichařit, intrikovat a nejspíš měnit historie.

Doba ve které se příběh odehrává

Historicky jsme nejblíž roku 1313, ale aby to bylo dost zábavné, nesmíme brát historii doslovně. Možná se tu objeví někdo, kdo v reálu už byl po smrti a naopak tu bude pár postav, které se ve skutečné historii dostaly ke hře až o pár let později, několik postav jsme si museli vymyslet nebo přimyslet, protože jsme je pro hru potřebovali a historie o nich nic neví. Takže jsme plus mínus v době 1313-1320. Ale jinak, nakolik dokážeme, držíme se znalostí o době, a přestože se nesnažíme o living history, snažíme se historii přiblížit, nakolik nám možnosti dovolují.

Historie předcházející hře

V Evropě ve 12. 13. století vládla císařská rodina Štaufů a v Českém království rodina Přemyslovců. Tyhle dvě rodiny spolu dokonce dost spolupracovaly, byly příbuzensky propletené a český kníže, posléze král býval ve štaufské suitě “dvojkou” hned po císaři. Václav I. měl za ženu císařskou princeznu – Přemysl II. byl tedy po mámě Štauf a dědic císařského trůnu. Byly to jistoty – i když docházelo k různým otřesům, tyhle základní kameny byly poměrně nezpochybnitelné.

Jednou ze základních ideologií Svaté říše byla myšlenka univerzalismu. Celý křesťanský svět má jednu víru a jednu světskou hlavu – císaře. To už v reálu nebyla tak úplně pravda, ale třeba císaři Fridrichovi II., který se sám podepisoval jako Federico, složil, když se trochu uklidnily boje s bavorskými Welfy (tedy přesněji, když koalice Federica, francouzského krále FIlipa a Přemysla I. roznesla na kopytech těžkých koní bavorské žoldnéře najaté za peníze anglického krále) lenní hold francouzský i anglický král. A český a uherský samozřejmě. Polský nikoli, ale jen proto, že Poláci dlouhou dobu kvůli bratrovražedným bojům uvnitř rozvětvené rodiny Piastovců krále neměli. (Kdo tušíte, jak moc se kolikrát seřezali mezi sebou Přemyslovci, můžete být v klidu, Piastovci v tom byli ještě sebedestruktivnější.)

A chvilku byla taková idyla. Zdánlivá. Mezitím francouzský král sjednotil většinu území, které je dnes Francií, stal se bohatým a mocným – stouplo mu to do hlavy. Trochu si zaintrikoval, spojil se s papežem, který se silných Štaufů bál, přetáhl na svou stranu Přemysla II. a v Jižní Itálii se za vlády Federicových synů vylodilo francouzské vojsko Karla z Anjou. Následovala válka, která skončila smrtí Konráda IV. Štaufa 1254 a Francouzi obsadili jih Itálie a Sicílii. Byli všeobecně nenávidění a vnímaní jako vetřelci – historici říkají, že jako projev vzdoru vznikla tehdy mafie. Došlo k povstání, do jehož čela Italové postavili mladičkého Konrádova syna Konradina. Ale bylo to povstání amatérsky vedených ozbrojených sedláků s pár šlechtici v čele proti dobře organizované armádě veteránů a skončilo podle toho. Mimochodem Přemysl tehdy podpořil Karla z Anjou, zatímco Záviš z Falkensteina podle legend snad i osobně bojoval za Konradina.

Kurfiřti postupně volili několik vzdorocísařů, ale výsledek byl jediný: Když Karel z Anjou nechal v Neapoli popravit Federicova vnuka Konradina – no, popravit, prostě veřejně zavraždit, protože popravě by měl předcházet nějaký smyslupný soud – císařská moc se rozpadla. A s ní navždy zmizel univerzalismus. Křesťanský svět už nikdy poté neuznával císaře jako byť formální hlavu světského vládnutí.

Kurfiřti volili po sobě několik římských králů, ale žádný z nich reálně nevládl a žádný nebyl korunován na císaře. Pro neznalé – stát se opravdu císařem vůbec nebylo snadné. Kandidáta musela většina kurfiřtů (volitelů) zvolit římským králem a korunovat ho – ideálně v Cáchách korunou Karla Velikého. To bylo skoro vyhráno, ale ne úplně. Pak musel kandidát vyrazit do Lombardie a podstoupi sice trochu jednodušší, ale také na vyjednávání nesnadný úkol, na jehož konci byl korunován tzv. železnou lombardskou korunou za krále “Lombardie”, což ale reálně znamenalo králem Itálie. Protože Říše znamenala – i zeměpisně vlastně německy mluvící země a latinsky (resp.) italsky mluvící Itálii.

Cesta do Itálie většinou znamenala velký vojenský podnik, protože už prostě byl folklór, že král zvolený v Německu nebyl moc chtěný v Itálii a dost často si musel cestu k císařské koruně probít mečem. Takže to znamenalo – mít podporu kurfiřtů, mít podporu aspoň zásadní části italských vévodů a mít podporu církve.

S tím mohl tenhle dvojitý král vyjet do Říma, kde ho papež korunoval císařem. Císařských korun se v průběhu historie používalo několik, v době naší hry nejčastěji koruna císaře Otty. My jsme si to pro hru zjednodušili a prostě rovnou na sněmu volíme císaře.

Po smrti Konráda 1254 nastalo dlouhé interregnum, “bezkrálí”. Tedy teoreticky vždycky nějaký římský král byl zvolený. Ale nikdo se nestal císařem a nikdo nevládl. Kurfiřti v té době jednou nabízeli korunu i Přemyslovi II., ale ten ji odmítl, protože její přijetí by bylo spojené s řadou podmínek, které nehodlal přijmout.

Až v roce 1273 se římským králem stal Rudolf Habsburský. Toho si kurfiřti vybrali víceméně proto, že jim přišel jako dobrá budoucí loutka, od níž nehrozí žádné nebezpečí. A vybrali špatně. Nejdřív porazil Přemysla II., pak několik dalších vévodů, přivlastnil si bývalá panství Štaufů – třeba Švábsko – a začal řádit jak černá ruka. Tím vyvolal u několika vévodů velkou nevoli a říše se zase propadla víceméně do občanské války. Jeho prvorozený syn Rudolf záhadně zemřel, druhorozený Albrecht musel korunu vybojovat na proticísaři (ve finále s pomocí Přemyslovců) a ani ten nezískal korunu císařskou. Pro zajímavost – za Albrechta se vzbouřily švýcarské kantony a Švýcaři poprvé vyhlásili nezávislost na Říši a císaři. I když v reálu ještě několikrát museli svou nezávislost hodně tvrdě obhájit.

Přemysl II. se s Rudolfem nemusel, pohádali se o Rakousko, Štýrsko a Korutany a Přemysl nakonec padnul na Moravském poli a pak bylo v Českém království pár let zle. Ale to všichni znají.

Přemysl II. po sobě zanechal dva syny – Mikoláše a Václava II. Ale Přemyslovci nikdy nebyli moc zadobře s církví a tak se církev pokusila Přemyslovcům zkomplikovat život a prvorozenému Mikolášovi nepřiznala nástupnická práva. Důvodem bylo, že Mikoláš byl nemanželský – jeho matkou byla dvorní dáma Přemyslovy první manželky – Anežka z Kueringu. Přemysl se pak zachoval víc jako král a míň jako chlap, a Anežku poslal domu, manželku zapudil, sňatek prohlásil za neplatný a oženil se podruhé – s Kunhutou Uherskou. Což byla vnučka uherského krále Bely IV. (její máma Anna byla Belovou dcerou) a současně dcerou novgorodského velkoknížete Michaila Černigovského. Takže teď už nikdo nemohl nic říct. A s  Kunhutou měl syna Václava a dceru Anežku, která se přivdala k Habsbuburkům.

Habsburkové se usmířili s Přemyslovci a mladí princové a princezny z obou rodin se vzájemně vzali. Václav II. si vzal dceru Rudolfa I. – a sestru Albrechta – Gutu. Tenhle královský pár pak měl syna Václava III. a dcery Annu a Elišku. (Ve skutečnosti ještě dceru Markétu, ale ta se šťastně vdala a v následujícím běsnění poslala všechny k šípku, ať za ní s tahanicemi o trůn nechodí, tak ji ve hře nemáme.)

Václav II. k překvapení mnohých dobře vycházel se svým polovičním bratrem Mikolášem. Vlastně – Mikoláš byl od nejmladších Václavových let jeho milujícím nežárlícím bratrem, který ho vždy ochraňoval a pomáhal mu. A celou dobu, kdy byli oba naživu, pracovali a vládli jako výborně sehraný tandem. V němž byl Mikoláš tím starším, zkušenějším a podnikavějším. Když v učebnicích dějepisu chválí dobu rozkvětu za Václava II., je to nefér. Fér by bylo psát o době vlády Václava a Mikoláše.

Když Václav II. umíral, předával Václavovi III. obrovské soustátí skládající se z českého, polského a uherského království. (Polsko Václav II. získal tím, že jeho druhá žena Richenza byla jeho dědičkou. Jenže ne jedinou a kromě ní tu byl Malopolský kníže Beleslav Lokýtek, kterému patřil Krakov, což byl vzdálený synovec Richenzina otce. Tedy znovu model – bude dědit dcera nebo synovec?). Uherský trůn nárokoval po matce Kunhutě, která najednou byla – a tentokrát opravdu jedinou – dědičkou Uher. Předchozího uherského krále jeden pošuk rozsekal mečem na kusy při hostině. A to tak, že ty kusy pak služebnictvo muselo posbírat a zkompletovat do rakve. Jak moc byl ten pošuk opravdu čistě pošukem a jestli nemohl být navedený, se občas historici přou.

Tohle soustátí bylo příliš mocné a velké na to, aby se s tím v Evropě smířili a do Uher vpadl syn Karla z Anjou s dalšími francouzskými žoldnéři a podporou velké části šlechty (v Itálii měl už dost horkou půdu pod nohama a bylo jasné, že ji neudrží. A současně část polské šlechty prohlásila za polského krále Boleslava. Po více než sto letech to byl král, který ovládl i Malopolsko – Krakov – a Velkopolsko – Hnězdno. Václav to jel srovnat a místo toho někdo v Olomouci 1306 srovnal jeho. Vraha zabili dřív, než mohl promluvit, a kdo za ním stál a proč, to dodnes nevíme.  

Na krátký okamžik Prahu obsadil Heinrich s Annou, ale protože rodiny Habsburků a Přemyslovců se propletly, s podporou tatínka Albrechta a jeho vojáků se na český trůn dostal Albrechtův prvorozený syn Rudolf (u nás posměšně zvaný Kaše). Vyhnal Heinricha a nechal se korunovat. Aby podpořil svůj nárok (daný dědičně), vzal si vdovu po Václavovi II. – Richenzu. Annu ani Elišku si vzít nemohl, protože to byly jeho sestřenice. (Královně vdově bylo pro informaci 21 let, byla jen o pár let starší než její nevlastní “dcery” Anna a Eliška.) Rudolfův nárok na trůn byl jednoznačný – i když sporný. Je dědicem spíš dcera nebo synovec? V Evropě to tehdy nebylo jednotné a stejné dilema o pár desetiletí zaviní stoletou válku mezi Anglií a Francií. V Přemyslovské dynastii vždy platilo, že synovec. Takže Rudolfovo nástupnictví v tom odpovídalo rodinné tradici.

Protože Heinrich vládl-nevládl, hodně lidí Rudolfa vítalo. Stačilo málo a výhybka našich dějin šla úplně jinam. Mnoho šlechticů to ale nevítalo, vypuklo povstání části pánů a Rudolf Kaše zemřel při obléhání Horaždovic. Pravděpodobně na tyfus, ale nejen v naší hře se to některým lidem nezdá.

A tatínek Albrecht už nic neudělal, protože ho na hostině jeden šlechtic zabil (a pak uprchl). V tomhle případě víme, kdo to byl a můžeme přijmout možnost, že víme proč to udělal, i když vysvětlení je neuvěřitelně blbé: Tenhle (jmenoval se Johannes) si kdysi na Albrechtovi vymámil příslib, že mu Albrecht dá za ženu jednu svou neteř. Ale Albrecht to pustil z hlavy, našel jí lepší partii a Johannes ostrouhal. A zabil za to Albrechta. Zbytek života pak strávil na útěku před habsburskou pomstou a zabijáky. Habsburská rodina během krátké doby přišla o hlavu rodiny i prvorozeného nástupce. Začala bitva o císařský trůn. A v ní se rozehrála hra, která už hodně souvisí se hrou naší. Francouzský král ovládl církev (doslova), podle jedné z verzí jeho vojáci posledního předcházejícího papeže v jeho ložnici ukopali, podle druhé zemřel na mrtvici, když do jeho ložnice vpadli. Filip pročistil sbor kardinálů, někteří kardinálové záhadně zmizeli nebo se na několik měsíců někde ztratili, a papežem se stala Filipova loutka. První velkou akcí nového vedení církve bylo odsouhlasení likvidace templářů. O tom většina z vás už někdy četla. Druhou akcí (ta lidi většinou nenapadne) bylo prosazení nového císaře – stal se jím vzdálený příbuzný francouzského krále, lucemburský hrabě Jindřich. A to po delším vyjednávání, ve kterém se FIlip nejdříve snažil na císařský trůn vystoupat sám, když tvrdě narazil, tak tam zkusil protlačit svého bratrance Karla Roberta, a když neprošlo ani to, usmlouval a uplatil kurfiřty na volbu Jindřicha Lucemburského. S tím mu zdatně pomohl Petr z Aspeltu a Jindřichův bratr Baldwin.

Habsburci zuřili a cítili se (podle některých zákonů právem) vyřazeni neprávem. Ale než se vzpamatovali, bylo to tu.

Jindřich měl za zády francouzské vojáky, svého mladšího bratra Baldwina v pozici trevírského arcibiskupa a jeho mentora mohučského arcibiskupa Petra z Aspeltu, absolventa mimojiné filosofické, lékařské a teologické fakulty Sorbony. A na své straně uherského krále Karla Roberta z Anjou a Habsburkům bylo jasné, že kdyby se rozhořela válka, první, co budou řešit, bude vpád uherské armády do Rakouska.

V Českém království tou dobou zdědila trůn Anna a přivedla s sebou na něj znovu svého manžela Heinricha (Jindřicha) Korutanského, byl to precedens popírající rodinou dynastickou tradici. Navíc Heinrich si minulý neúspěch moc nevzal k srdci a vládl nejvíc v pití. Anna tušila, že to nemusí dopadnout dobře a pro jistotu se ti dva rozhodli zbavit nejmladší sestry Elišky. A to tím, že ji provdají za nějakého druhořadého rytíře, který bude neškodný.

Jenže mysleli moc nahlas a došlo to nejen Elišce, ale i pár důležitým lidem na dvoře – především zbraslavskému opatu Konrádovi. A ti zorganizovali Eliščin útěk. Bylo to dobrodružné, Eliška prchala s pár nejvěrnějšími nocí v převlečení a po cestě se skrývala v některých klášterech zapojených do spiknutí. Konrádova přítomnost v její spiklenecké družině všude otvírala dveře.

Takhle se dostali nejdřív do bezpečí v Norimberku, kam Annina a Heinrichova moc nedosáhla, a pak do Špýru, kde začal úřadovat císař Jindřich. A toho přesvědčili, aby Elišku oženil za svého jediného syna. Což se jim povedlo. Jindřich s Baldwinem Jana vybavili vojskem, které vedl zkušený vojevůdce Bertold z Hennebergu, a poslali ho napřed do Prahy. Jan dobyl Prahu (s pomocí pražských řezníků, kteří napadli Heinrichovy stráže) a našel dohodu s nejmocnějšími rodovými klany. Jindřich z Lipé a Vilém z Valdeka měli slabost pro Elišku a velkou nelibost k Heinrichovi, tak to vypadalo jako dobrý start. Heinrich sice uprchnl i s královskou pokladnicí a korunou, ale nějakou korunu našli a Jana s Eliškou Petr z Aspeltu za přítomnosti většiny české šlechty korunoval na krále a královnu.

Jen tedy někde v Insburku byl druhý královský pár – Anna s Jindřichem, v Hradci královna Richenza a zatím v klášterním azylu královna Viola. A ve Vídni čtveřice Eliščiných habsburských bratranců, z nichž Fridrich se svým způsobem právem cítil být dvojnásobně okraden o dědictví. Aby toho nebylo málo, v Olomouci byla moravská větev Přemyslovců, které od plnohodnotného nástupnického práva dělila jediná prostá listina – církevní dispens pro jejich otce Mikláše, který by jim přiznal nástupnická práva.

Jak moc je ta rodina propletená, zjistíte, když si stáhnente tenhle rodokmen a podíváte se aspoň na postavy, které s tou vaší nějak souvisí. Jakože takových je většina. I když to neplatí pro všechny postavy, s malou nadsázkou je říšský sněm takovou velkou rodinnou poradou.

Královské rodiny 1313

Jindřich Lucemburský se s Janovou matkou a oběma bratry a s početnou armádou vydali do Itálie.  Probili se do Říma, Jibdřich Lucemburský se nechal korunovat papežem a pak se začal probíjet zpět. Jeho logickou velkou ambicí bylo stát se znovu univerzalistickým císařem, jakého Říše už 60 let neměla. Jenže on takový císař už nikomu nescházel. Vítala by ho část církve, protože to byla ta stará dobrá koncepce Evropy – jeden císař-jedna víra, ale papež sám už byl v tu chvíli jen francouzský poskok. A pro francouzského krále byla taková vize nesmysl. Jeho tichou ambicí bylo naopak postupné obnovení “Karlovy francké říše”, samozřejmě s hlavním městem v Paříži. S Jindřichem se Filip sličný  pohádal a odmítl mu pomoci. Takže Jindřich vedl sám vojenské akce v severní Itálii a během nich, prý na tyfus, zemřel. S ním jeho žena a nejmladší bratr Walram.

Takže kurfiřti do Norimberku svolali znovu říšský sněm. Bude se volit římský král (a pro naši hru budoucí císař). Přičemž církevní hodnostáři to vnímají i jako dobrou příležitost spolu probrat delikátní, ale velice důležitou věc. Svatý otec je starý, a kdo je mu nablízko, ví, že je vlastně (proč si lhát) – velmi nemocný na těle i na duchu. A až Bůh rozhodne, že ta chvíle přišla, je potřeba, aby kardinálové našli jeho nástupce rychle a především správně. V takhle rozjitřené době musí aspoň Církev svatá zůstat pevnou kotvou. Takže říšský sněm využijí k tomu, aby předběžně nalezli zřetelný konsensus a blízké konkláve (volba papeže) bylo rychlé a ve shodě s Boží vůlí.

A to je okamžik, kdy začíná naše hra.

Jedná se o mnoha politických otázkách. Vstoupí do toho mnoho osobních a rodinných osudů. Ale řeší se mnohem víc, než jen kdo urve jakou moc. Řeší se celý koncept budoucího vládnutí.

Jedna část postav je pro návrat starého univerzalistického konceptu. V něm se moc odvíjí od Boha, má jasnou hierarchii a Svatá církev je garantem legitimity a jednotnosti této moci. Z právního pohledu je císař majitelem země a ve shodě s papežem její části hierachicky propůjčuje dalším lidem. Není překvapením, že nejslyšitelnějším představitelem tohoto tábora je papežský legát Raimund della Torre.

Druhá část postav je pro model, který se šíří z francouzského dvora. Model který vychází z právní tradice odkazující se na římské právo. Ta vidí koncept vládnutí tak, že panovník – šlechtic – je správcem země, které vládne. Dostal ji od svých předchůdců a bude ji vracet svým potomkům. Tato koncepce se také opírá o Boží vůli, ale vidí ji jinak. Země patří Bohu. Bůh pověřuje panovníka, aby v jeho jménu a podle jeho záměru vládl. Proti předchozímu konceptu je tu větší důraz na právo a menší na hierarchii. Říšský kurfiřt musí víc cítit odpovědnost vůči Bohu a svým poddaným. Odpovědnost k císaři je podmíněná tím, že císař vládne v souladu s Boží vůlí. Nejslyšitelnějším představitelem tohoto tábora je Petr z Aspeltu.

A konečně je tu třetí koncept moci. Koncept, kdy země byla Bohem svěřena panovníkovi a ten vždycky jedná v souladu s Boží vůlí. Ta země je z právního pohledu jeho majetkem. To je koncept moci, který je vlastní třeba Přemyslovcům nebo Habsburkům – a vlastně řadě dalších velmožů.

Vypadá to jako titěrné slovíčkaření, ale má dalekosáhlé důsledky. Právní i etické. Každý z těch tří “druhů” panovníků bude svou moc a své povinnosti odvozovat jinak a jeho vláda bude jinak vypadat.

Seznam účastníků sněmu

Adelheida
Opavská

49

Opavská vévodkyně. Vdaná do přemyslovské rodiny, otec Habsburk. Má syna Mikoláše II. a dceru Hedviku. Jejího manžela, a teď syna, rodina odsouvá na vedlejší kolej, ačkoli to není spravedlivé.

kardinál
Albert

43

Salcburský biskup a kardinál. Pochází z drobnější panské rodiny. Albert je praktický zkušený a zbožný muž.

Anežka
Rakouská

51

Habsburská vévodkyně Anežka Přemyslovna se narodila jako česká princezna, je dcerou Přemysla II. Otakara a Kunhuty Uherské. V krvi jí tedy koluje krev několika královských a velkovévodských rodů – Přemyslovců, uherských Arpádovců, novgorodských Rurikovců a císařské rodiny Štaufů. Jméno dostala po své slavné blahoslavené tetě. Anežka je vdova po císaři Albrechtovi – a matka několika synů, z nichž Fridrich je logickým a jediným legitimním aspirantem na císařskou korunu. Ale jsou tu i její přemyslovské neteře a další
příbuzní v Říši.

Anna
Přemyslovna

26

Jediná pravá česká královna. Manželka Heinricha z Korutan. Problém je, že jejich královský pár má mnoho nepřátel a byli nuceni uprchnout do exilu. Nejhorší je, že za tím stojí i její vlastní sestra a další příbuzní.

Baldwin
Lucemburský

28

Arcibiskup a kardinál, bratr zemřelého císaře, jeden z mocných mužů církve.

Barbora
ze Sovince

52

Je to moudrá a chytrá žena z významné rodiny. Sama se rozhodla pro střízlivý a skromný život ve františkánském klášteře sv. Kláry v Olomouci, ale její původ ji samozřejmě během krátké doby dovedl do čela kláštera.

Beatrix
Bourbonská

17

Mladá dívka z vysoce urozené vévodské rodiny. Má skvělé vychování a mnohé kontakty na královský dvůr v Paříži. Dostalo se jí špičkového domácího vzdělání jako několika dalším podobně urozeným dívkám tvořícím královnin fraucimor a zamilovala se do umění.

Berka
z Dubé

37

Berka z Dubé je praktik. Bohaté a silné panství nevybuduje slabý pán a pánbíčkářství nikomu nic nevydělá. Berka dobře ví, že o morálce nejvíc mluví slabí lidé, aby omluvili svou neschopnost. No dobře, Berka je trochu výbušný, ale to je u rytíře spíš klad, ne?

Bertold
z Hennebergu

29

Bertold pochází ze staré, ale poměrně chudé rodiny. Ale jako mladík kdysi získal místo v osobní stráži Patra z Aspeltu, odkud se velmi rychle vypracoval na velitele a později a vrchního velitele celého Petrova vojska. Přes své mládí získal věhlas a má za sebou pár náročných bitev – ze kterých vždy vyšel jako vítěz. Petr ho pak doporučil za generála Janovu otci a ten ho po Janově korunovaci poslal jako velitele Janova vojska.

Blanka
Lucemburská

14

Mladičká sestra krále Jana. Jan se snaží nahradit jí rodiče a také jí chce trochu obeznámit s velkým světem, jistě proto ji vzal s sebou na sněm.

Boleslav
Lehnický

32

Slezský kníže, manžel Přemyslovny Markéty. Pochází z významné rodiny, která ovládá velkou část Slezska. Když se českým králem stal Jan, Boleslav i s manželkou přijeli do Prahy složit mu lenní přísahu, kterou Boleslav hodlá brát vážně. Byl to dobrý tah: Boleslav protihodnotou získal Slezsko udělené Janem jako královské lého, čímž zaručil své rodině jasné postavení a budoucnost. Do sporu mezi Anno a Eliškou, potažmo jjeich manžely, se nikdy nevměšoval a do Norimberku přijel jako jeden z předních velmožů českého
království.

Caterina
Habsburská

27

Caterina je habsburská princezna. Caterina vnímá, jak žije ve světě, kde hlavní slovo mají rytíři a jí by snad mělo být souzeno sedět v koutě a vyšívat?! Caterina je temperamentní, miluje pohyb, napětí a dobrodružství a nenechá si nic jen tak líbit – ani od svých bratrů.

Celina
de Chatillon

19

Celina je v Norimberku jako vyslanec francouzského krále Filipa, který ji tu roli svěřil přes její mládí, byť napůl s Celiným bratrem Guidem. Pochází ze staré vévodské rodiny, jejíž příslušníci hýbali dějinami. Prapra strýc jako papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu, jiný prastrýc proslul jako velký křižácký válečník…

Čeněk
z Velhartic

42

Na sněmu mu byla určena role královského herolda, tedy člověka, který běh věcí usměrňuje, moderuje, ale nevměšuje se do hlasování.

Dorota
ze Strakonic

32

Dorota je urozená paní z jedné z nejpřednějších českých šlechtických rodin, příbuzná královny Elišky, a je logicky její dvorní dámou. Dorota je vychovaná jako dobrá křesťanka a šlechtična, a podporuje svou paní.

Eliška
Přemyslovna

23

Eliška je jedinou legitimní českou královnou. Je manželka Jana Lucemburského a dcera Václava II. Největší nepřátele má rozeseté po vlastní široké rodině – a začíná to její starší sestrou Annou a snad ani nekončí. Její královský manžel navíc tolik času věnuje tanci a hudbě a snad to čeká i od ní. A Eliška to bere vážně, protože kolem Jana se neustále točí houf mladých dívek.

Fridrich
Habsburský

29

Fridrich je syn císaře Albrechta, proto logický nástupce na císařský trůn. Současně by po prvorozeném Rudolfovi, který zemřel (byl snad otráven???!!!) mohl vznést nárok na český královský trůn. Jestli tedy tento nezpochybnitelný nárok nepřenechá některému z mladších bratrů.

Gisela
z Kueringu

26

Gisela je z přední rakouské panské rodiny, příbuzná opavských Přemyslovců. Jenže pro neshody s Habsburky vyrostla ve vyhnanství v Praze. Protože si byly věkem blízké, stala se dvorní dámou princezny Anny. Po smrti Václava III. Gisele svitla naděje, že nový král Heinrich domluví s Habsburky vrácení rodinných držav v Dolním Rakousku.

Grifina
ze Šternberka

31

Pochází z významné moravské panské rodiny. Jako malou ji otec poslal na královský dvůr, když byla ještě holkou, poslal ji král na hrad Budyně, kde dva roky pobývala a vyrůstala spolu se svou jen o málo mladší přítelkyní – mladičkou královnou Richenzou. Tak se z Grifiny stala královnina nejvěrnější přítelkyně a dvorní dáma.

Guido
de Chatillon

38

Guido je v Norimberku jako vyslanec francouzského krále Filipa. Pochází ze staré vévodské rodiny, jejíž příslušníci hýbali dějinami. Prapra strýc jako papež Urban II. vyhlásil první křížovou výpravu, jiný prastrýc proslul jako velký křižácký válečník… Guido má spoustu zkušeností, je vzdělaný, zvyklý pohybovat se na královských dvorech, je skvělý tanečník, výborný diplomat. Doufá, že Norimberk není barbarská díra plná tupců. Ale co, kdyby byla, vnese do ní trochu vznešenosti a kurtoazie. S Guidem král poslal iGuidovu mladší sestru Celinu. Král to rozhodl, tak to Guido respektuje. Guido je vzdělaný, orientuje se v poezii i hudbě či tanci. Služba králi – jednou dokonce králi vlastním mečem zachraňoval život – mu zatím nedovolila najít si odpovídající manželku.

Guillaume
de Machaut

19

Guillaume pochází ze staré šlechtické rodiny v Champagni, ale dobrý původ je tak k chlubení, ale prakticky k ničemu. Panství jejich rodiny znamená menší hrádek, k němu pěkná vesnice a pravda nějaká ta pole a vinice kolem, ale žádné bohatství a moc nehledejte. A panství navíc dostal Guillaumům nejstarší bratr, Guillaumovi otec alespoň zařídil teologická studia a to je největší luxus, jaký mu mohl dopřát. Guillaume zatím přijal nižší kněžské svěcení, ale služba svému příteli a králi Janovi je mnohem zajímavější než církevní úřady. Guillaume žije přesně ten život, který považuje za svůj sen. Guillaume je veselá a bezstarostná povaha, života si chce užít. Je kamarád krále Jana, básník, diplomat, geniální hudebník, aspoň to všichni říkají.

Guta
Bavorská

18

Guta je mladá jeptiška v klášteře Klarisek, je sestřenice vévody Ludvíka. Pochází z jedné boční větve rodu Wittelsbachů. Na sněm do Norimberka vyrazila samozřejmě proto, aby pomohla matce představené.

Hadrata
im Mualim
Mahlaka

48

Hadrata im Mualim je výtečný lékař, vlastně jeden z nejlepších chirurgů na světě, vystudoval kdesi v Orientě, nějakou dobu učil na univerzitě v Montpellier, odkud ho povolal, no původně prostě přeplatil, císař Jindřich Lucemburský. Po smrti císaře se rozhodl ještě pár let zůstat v Evropě, možná už nadobro, kdo ví, a dal se do služeb Jindřichova syna Jana.

Hanuš

42

Hanuš je pražský purkmistr. Nepatří mezi urozené pány, vlastně mezi šlechtu vůbec. Petr z Aspeltu, zemský správce a poradce krále Jana ho ale vyzval, ať na sněm v Norimberku přijede také.

Hedvika
Opavská

19

Hedvika je po tátovi Přemyslovec, po mámě Habsburk. Její dědická práva jsou rozumem vzato větší než práva jejích sestřenic,  pražských Přemysloven. Otec Mikoláš Opavský byl prvorozeným synem krále Přemysla II. a Anežky z Kueringu. Jen zlé intriky způsobily, že ho církev vyřadila z nástupnictví. Doba je ale divoká, leccos se změnilo a je jasné, že její bratr Mikoláš je jediným pravým následníkem na trůn.

Heinrich
z Korutan

35

Heinrich je český král. Jeho žena Anna je starší sestra Elišky Přemyslovny. Jan ho před pár lety za pomoci povstalců vyhnal z Prahy, ale to je samozřejmě protiprávní. Jako český král má kurfiřtský hlas. A království. Jen ho musí získat zpět. A to je potíž. Jakoby se proti němu všichni spikli.

Jan
Lucemburský

19

Jan je český král, lucemburský hrabě a nástupce na císařský trůn po právě zemřelém otci. Je třeba vytvořit právní systém, srovnat šlechtu do latě, zajistit zákonnost.

Jan Parricida
Habsburský

Jan Parricida je syn staršího bratra císaře Albrechta – Rudolfa. Děd Rudolf I. měl v plánu prvorozenému synovi Rudolfovi (otci Jana Parricidy) přenechat císařský titul a Švábsko. A mladšímu Albrechtovi Rakousko. Jenže otec Jana Parricidy zemřel po náhlé nemoci, dřív než se stal císařem, a císařem se stal Albrecht. To bylo rozumné. Jan byl tehdy ještě kluk. Ale spravedlivé by bylo, aby po svém otci zdědil Švábsko. Jenže strýc Albrecht mu ho přes opakované prosby a naléhání nevydal a obsadil ho svými lidmi. Jan Parricida zažil na vídeňském dvoře spoustu ústrků od strýce i tety i svých bratranců a sestřenic. Až to v něm jednou bouchlo. Našel pár rytířů, které strýc Albrecht okradl podobně, počkali si na něj jednou na cestě, a zabili ho. A poté uprchli, těžko říct kam. A proč se nyní objevil v Norimberku.

Jan (Ješek)
z Falkenštejna

Syn královny vdovy Kunhuty  Uherské a Záviše z Falkenštejna, komtur Řádu německých rytířů. Ve službách řádu Jan Ješek udělal skvělou kariéru, stal se zemským komturem pro Čechy a Moravu. Na sněmu se potřebuje spojit s papežským legátem a vyřídit některé závažné řádové agendy.

 

Ješek
z Vartenberka

32

Ješek patří k mocnému klanu Ronovců. Život Ješka naučil, že je dobré spoléhat sám na sebe, a tak má Ješek své panství slušně vojensky zajištěné a jeho příbuzní za ním často chodí s prosbou o pomoc při různých sporech, kdy nestačí vlídné slovo. Je vyhlášený rytíř bojovník, ve všech smyslech toho pojmu.

Jindřich
z Lipé

49

Jindřich je hlavou rodinného klanu Ronovců. Rozhojnil rozsáhlé rodové panství. V obtížných letech to leckdy znamenalo sáhnout po meči a obhajovat jím to, co by mělo zajistit právo. Tak společně s bratranci vybudovali mocný rodový klan. Jindřich je zdatný i po obchodní stránce a na rozdíl od mnohých urozených pánů ovládá svět financí. Jindřich si je vědomý svého postavení i svých schopností.

Johanka
z Březovic

27

Johanka je z nepříliš bohaté panské rodiny a před lety se provdala za Smila z Lichtenburka z mocného a bohatého klanu Ronovců. Smil byl bohatý, vzdělaný a ušlechtilý muž a Johanka se dostala mezi elitu země.

Judita
Sasská

(18)

Sestra sasského vévody. Bratr ji plánuje provdat vysoko a bohatě v rodině se domlouvalo, že jejím věnem bude Míšeň, což zní velkoryse. Poslední rok před svatbou ji rodina poslala do kláštera v Olomouci a bratr tady na sněmu nejspíš plánuje velkolepou svatbu.

Jutta
Habsburská

21

Dcera nedávno zavražděného císaře Albrechta. Protože vyrostla jako císařova dcera, je jasné, že chce to nejlepší, co je dosažitelné. Má právo to čekat. Miluje hezké oblečení a šparky. Také krásné koně a zajímavé a odvážné muže.

Klára
z Lipé

18

Klára z Lipé je mladší dcera Jindřicha z Lipé. Narozdíl od Kláry! Klára umí od mala tatínka rozesmát, umí být zábavná, možná trochu ztřeštěná a občas udělá ostudu, ale je tak roztomilá a všechno obrátí v žert, že jí to vždycky všichni odpustí. Tedy skoro všichni.

Klement
arcibiskup
Kolínský

68

Klement je syn runkelského hraběte Siegfrieda IV., byl vysvěcen na arcibiskupa. Když nastoupil do úřadu, pustil se plný elánu do mnoha reforem a nových zákonů, které byly schopny zajistit pořádek, prosperitu a zbožnost, ale společnost se zdá rozložená, hodně šlechticů je zcela cynických a bezbožných, mnoho vládců hrabe jen za svůj prospěch. Zbožný člověk, jako Klement je, se s tím srovnává obtížně. V křesťanském světě je moc věcí k nápravě a navíc, po pádu Jeruzalémského království ve Svaté zemi i arménského kilikijského království hrozí vpád nevěřících na Balkán. Křesťané by se měli sjednotit pod praporem víry. Ještě že jsou tu nadějní mladí zbožní velmožové jako vévoda Ludvík nebo jeho bratranec Fridrich.

Konrád
Zbraslavský

63

Konrád z Erfurtu je první opat cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi u Prahy. Ačkoli není nijak zvlášť mocný z titulu svého postavení, patří mezi nejvlivnější představitele Svaté církve království z titulu osobní autority. Spolu se svými bratry pracuje na velké kronice. Má v ní mnoho informací o všech významných rodech a další sbírá. Možná nevědomky mnoho věcí ovlivní a doufá, že že tak udělá ve shodě s Božím záměrem.

Leopold
Habsburský

22

Leopold je syn císaře Albrechta, mladší Fridrichův bratr. Všichni vědí, že Leopold je pracovitý, důsledný a schopný.

 

Lothar
Francký

20

Lothar je bratranec a přítel Ludvíka Bavora i mladého Fridricha Habsburského. Dobrá partička, co společně zažila pár výborných večírků i dalších situací. Budou-li držet pohromadě, mají dobře našlápnuto k tomu nastolit v říši vlastní pořádek. Zatím to vždy fungovalo, tak proč to měnit. Když se císařem stane Fridrich, Lothar za pomoc dostane pár hezkých říšských lén, tedy o důvod víc držet partu.

Ludvík
z Wittelsbachu

19

Bavorský vévoda a falcký kurfiřt. Jeden z nejmocnějších mužů v Říši. Jeho kmotrem je kolínský arcibiskup. Ludvík drží se svými habsburskými a franckými příbuznými. Podle Ludvíka by se církev do řešení poměrů v Říši neměla moc plést. Církev se á starat o víru, vládnout mají králové a vévodové. A samozřejmě císař.

Magdalena
z Landštejna

18

Jeptiška v klášteře Klarisek v Olomouci. Vyrostla na hradě Landštejně a v Třeboni, je dcera významného českého pána. Klášter jí dává možnost najít v knihovně zajímavé knihy a vzdělávat se. To ji přijde zajímavé, možná časem najde svůj životní úděl ve vzdělání a službě Bohu.

Marie
Drughety

20

Marie pochází z francouzské rodiny usazené v Neapoli, ale teď je zde v roli uherského vyslance, v níž zastoupila svého bratra Filipa, který je palatinem krále Roberta z Anjou. Je to složité, ale život její rodiny byl plný zvratů a změn. Na to je zvyklá a je připravená na sněmu co nejlépe hájit zájmy svého krále, udělat přitom dobrou službu bratrovi – a poznat i své někdejší krajany. Marie je skvělý vypravěč a bavič. Je odmalička výborný vyjednavač a proto jí král pověřil úlohou vyslance.

Markéta
Přemyslovna

17

Sestra Anny a Elišky, manželka slezského knížete Boleslava Lehnického. Když se její sestry začaly hádat o korunu, rozhodla se věci nekomplikovat a do sporu se nevměšovat. Na rozdíl od svého muže Boleslava, který podpořil krále Jana, se Markéta snaží být nestranná a přijela sem s rozhodnutím obě starší sestry udobřit.

Markéta
z Lipé

19

Markéta má před sebou krásnou budoucnost. Otec ji zasnoubil s Petrem z Rožmberka. Slavnostní dobu, kdy bude pohromadě král a mnozí další významní urození lidé z Evropy, by moc ráda využila ke krásné svatbě. Nejspíš i otec to tak plánuje. A spojení rodu z Lipé a Rožmberků vznikne nepřekonatelný rodový klan v českém království.

Mathylda
Redern

24

Mathylda je slezská šlechtična a je zde jako vyslanec polského krále Vladislava. Bratra, který je zkušený diplomat, bohužel zasáhla jakási nemoc, která mu nedovoluje opouštět lože a na cestu do Norimberka se s královým zmocněním vydala Matylda. Snad Bůh ohlídá, aby svou diplomatickou misi úspěšně splnila.

Maxmilián
Habsburský

24

Syn císaře Albrechta. Maxmilián si myslí na to, že jestli Fridrich bude císař, mohl by být českým králem. Nebo by aspoň mohl dostat Rakousko.

Mikoláš
Opavský

28

Syn Mikoláše I. a Adelheidy Habsburské. Po tátovi vnuk Přemysla II. a tedy pravnuk Přemyslovců i Štaufů, po matce synovec Albrechta II. a tedy poloviční Habsburk. Matka říká, že Mikoláš je adept na český trůn, je přece vnuk Přemysla II. a Přemyslovec! Jenže to není tak snadné – církev otce vyřadila z nástupnictví. Mikolášův otec vždy pomáhal svému mladšímu bratrovi Václavovi – a celá rodina i celá země z toho měla užitek.

Oldřich
ze Šelmberka

31

Oldřich je hlavou rodinného klanu Buziců. Podle rodinných legend byl zakladatelem rodu Bivoj a Kazi. Ale Oldřich je dost moudrý na to, aby věděl, že legendy jsou dobré pro budování legitimity rodu, ale nejspíš to celé bylo trochu jinak.

Ondřej
z Hradce

35

Patří ke klanu Vítkovců. Je z těch racionálnějších, umí kalkulovat, předvídat, je loyální bratranci Petrovi, ale dobře vidí, jak ostatní chlapi v klanu málo myslí na ekonomiku svých panství. Ondřej umí počítat, vidí dopředu.

Otka
z Hradce

29

Otka (Otýlie) z Hardeka pochází z rakouské panské rodiny, která má své panství na rakouském břehu Dyje. Její manžel Ondřej z Hradce je z mocné a bohaté rodiny z Hradce, která patří ke klanu Vítkovců.

Otto
Habsburský

26

Syn císaře Albrechta a vnuk Rudolfa I. Habsburského. Přijel podpořit svého bratra Fridricha na jeho spravedlivé cestě k titulu římského krále a později císaře. Určitě ho čekají různá jednání, ale bude zde příležitost setkat se s mnohými moudrými a vzdělanými muži z celé Evropy – a to Ottu přitahuje.

Perchta
z Rožmberka

55

Vdova po Jindřichovi z Rožmberka a matka Petra. A protože je Petr poměrně mladý kluk, je na Perchtě, aby řídila celý vítkovský klan. Z Petra bude jednou velký politik a diplomat, ale zatím je třeba, aby poslechl zkušenější matku. Svému synovi Petrovi zajistila nejlepší možné vzdělání a s Jindřichem z Lipé domluvila geniální politické spojení: Petr se zasnoubil s Markétou z Lipé. Protože teď kolem volby římského krále bude pohromadě skvělá společnost, ráda by ji využila k uspořádání krásné svatby, která se bude moci měřit s těmi královskými. Jindřich se tvářil, že se mu ten nápad také líbí, takže teď to chce jen zorganizovat, získat církevní hodnostáře, aby svatbě dali správný punc a bude to!

Petr z
Aspeltu

73

Petr z Aspeltu pochází z významné patricijské rodiny v Trevíru. Studoval práva na univerzitě v Padově a dále v Paříži medicínu, teologii a filozofii. Mezi Petrovy učitele patřili nejlepší učitelé a vědci doby. Církevní dráhu kombinuje s drahou lékařskou – a za život nasbíral mnoho církevních hodností a také lékařské zkušenosti. Krom toho, že je mohučským arcibiskupem a kardinálem, je  vyhlášený jako lékař. Bůh prostě byl k Petrovi štědrý. A on se to snaží vracet. Všechno své umění a své síly vkládá nikoli do budování osobní kariéry, ale pro dobro církve, říše – a s ní spojeného českého království. Pravda, s ním ho spojují i léta, kdy sloužil Václavovi II. jako zemský správce a chvíli byl i domácím učitelem dnešní královny Elišky. I proto k té rodině má blízký vztah.

Petr
z Rožmberka

30

Petr je hlavou klanu Vítkovců. Má výborné vzdělání, kontakty, postavení i peníze. A má našlápnuto postavení a majetek rodiny posunout zase o kus dál. Je zasnoubený s dcerou Jindřicha z Lipé Markétou a vypadá to jako geniální politický tah – pokud se tyhle dva rody spojí, bude to mocná koalice.

Raimund
della Torre

44

Biskup a patriarcha Aquileie, jedna z nejvýš postavených postav v církvi. Papežský legát. Možná příští papež. Raimundovým programem je navrátit papežovo sídlo tam, kam patří a k odpovídající úctě k církvi dohnat i zpupné světské panovníky, kteří si snad myslí, že jejich vláda nevychází od Boha a tedy jsou snad na roveň autoritě církve!

Richenza

27

Richenza je coby dědička polského trůnu bez debaty hlavou klanu, ať si bratranec Vladislav Lokýtek říká co chce. Ale je také trojnásobnou královskou vdovou. Macecha Elišky a Anny. Řekněte, jestli není peklo!. Přitom Richenza vládnout umí. Má lepší vychování než Eliška, je hezčí než Eliška, chytřejší než Eliška, proč má být královnou Eliška?! Richenza usiluje o trůn, to je logické.

Rixa Falcká

(45)

Rixa je matka Lothara franckého vévody. A jako každá matka miluje svého syna. Ať už je jakýkoliv. A Rixa miluje Lothara mateřskou láskou, která nezná hranic.

Rudolf
Sasský

Sasský vévoda Rudolf z kdysi rozvětvené rodiny Askánců s Přemyslovci nikdy neměl problém a vycházeli spolu dobře. Na říšský sněm míří s potřebou vyřešit některé velké nespravedlnosti, které se v Říši za zmatků v poslední době staly. Rudolf je právoplatným dědicem Braniborska, jenže to s pominutím práva obsadili sousední Wittelsbachové. A to se musí vyřešit a nastolit právo. Že se schází říšský sněm, je jedině dobře, bude příležitost to projednat s ostatními kurfiřty i s novým císařem.

Scholastika
z Valdeka

49

Vlastním jménem Bohuslava z Valdeka a Vartenberka. Scholastika vyrostla jako dcera mocného pána z rodu Ronovců, který si vybudoval hrad Vartenberk, Ješek je jejím synovcem. Je matka Viléma a Zbyňka z Rožmitálu a macecha Oldřicha ze Šelmberku. Utekla do kláštera, když se její synové rozhádali a Vilém se Zbyňekm vyhnali Oldřicha. Padl na ní pocit smutku a zmaru a utekla před světem. Nakonec našla útočiště v olomouckém klášteře klarisek u svaté Kláry: Rozhodla se, že bude zbytek života věnovat studiu, modlitbám a péčí o potřebné. Přijala řeholní jméno Scholastika a snaží se navždycky odstřihnout od své minulosti, která jí přinesla
tolik zklamání.

Smil
z Lichtenburka

37

Smil patří k jednomu z nejmocnějších rodových klanů – Ronovců. Jeho hrad Lichtenburk patří k výstavným pohodlným sídlům. Smilova žena Johanka jistě brzy počne potomka, tak Smil má v životě všechno, co si šlechtic může přát. A protože mu rodiče dopřáli dobré vzdělání, věnuje se studiu a vědě. Snaží co nejpoctivěji nahlédnout do tajů medicíny i přírodních věd. Sbírá vzácné spisy nemnoha autorů, jejichž práce v tomto oboru za něco stojí.

Sibyla
z Lichtenburka

(25)

Sibyla je sestra Smila z Lichtenburka. Od dětství tíhne k víře. Jednoho dne se jí začala zjevovat Panna Marie, a Sibyle se tak dozvídá zajímavá Boží sdělení. Má značný ohlas a mnoho lidí na její slova dá. Po dohodě s bratrem proto odešla do kláštera klarisek v Olomouci. A mnoho žen za ní chodí pro radu, podporu či útěchu. Až někdy má pocit, že matka představená na její popularitu trochu žárlí a budou si o tom musel promluvit.

Vilém
z Valdeka

29

Vilém stojí v čele klanu Buziců, který sice není ani nejbohatší ani nejmocnější ale Vilém to s lidmi umí, a zdá se, že královna Eliška si všimla jeho. schopností.

Viola
Těšínská

23

Vilola je jediná legitimní česká královna. Je vdova po posledním legitimním králi z Přemyslovské dynastie – Václavovi III. Jenže momentálně žije ve vyhnanství v klášteře Klarisek v Olomouci. Chápe, proč se na trůn natlačily princezny z rodiny Přemyslovců, ale královnou-vdovou je přece Viola! Tedy ano, Richenza také svého času, ale mezitím byl králem Violin muž Václav III.

Vítek
z Landštejna

42

Patří ke klanu Vítkovců. Půlka jeho panství leží na české a půlka na rakouské straně hranice. Vítek je rozený válečník, miluje lov a turnaje, a je yhlášený bojovník. Není na nějaké dlouhé řečnění a smlouvání, rytíř má věci řešit hned a napřímo.

Zbyněk
z Rožmitálu

25

Zbyněk přijel na sněm proto, aby pomohl bratrovi Vilémovi v jeho velkých plánech. A také potřebují definitivně dořešit spor s proradným nevlastním bratrem Oldřichem ze Šelmberku. Zbyněk je přímý chlapík, rytíř a bojovník, jak má být.

Žofie
z Weitmille

19

Mladá dívka, která pochází ze zapomenuté zemanské rodiny na hradeckém panství. Ale spřátelily se s paní Otkou z Hradce a Žofie jí dělá komornou.

Tablo přehled chlapečků

I když je hra historická, je výběr postav herní, postavy se ve hře mohou (tedy skoro jistě to udělají!) zachovat jinak než jejich historické předobrazy. Na základě přihlášky vám pošleme předvýběr. Zkuste přemýšlet víc o tom, co si chcete zahrát a užít, než vzpomínat, jaká byla ona historická postava. Ve hře je spousta opravdových padouchů, kdo je hrajete rádi, užijete si! Mnohé postavy překvapí a mají minulost, zážitky, cíle, motivy, sympatie nebo nenávisti, o kterých žádní historici neví, proto nám důvěřujte, když vám nabídneme třeba někoho trochu jiného, než jste si mysleli. Samozřejmě si můžete říct, že chcete zažít příběh právě nějaké konkrétní a sehrát ho zcela po svém, pak nám to, prosím, dejte vědět už do přihlášky.

Ani mapy nejsou tím, nad čím by se hrálo. Není to RPG. Ale třeba leckomu pomůžou v orientaci kdo je kdo, kde leží které panství a jak si kdo asi tak stojí.

mapa Svatá říše římská 1313

Krvavé časy 1313 mapa panství českých a moravských rodů

Informace potřebné pro hru

pro hráče, kteří se chtějí ujistit, co ve hře znamenají některé používané pojmy. Ano, většinou si jen zopakujeme hisorickou realitu, ale udělejme to:

Kurfiřti – říšská knížata, která volí císaře

tři duchovní:

  • arcibiskup mohučský Petr z Aspeltu (jako říšský kancléř pro německou část říše)
  • arcibiskup kolínský Klement (jako říšský kancléř pro Itálii)
  • arcibiskup trevírský Baldwin (jako říšský kancléř pro Burgundsko)

čtyři světští:

  • král český (jako nejvyšší číšník)
  • falckrabě rýnský Ludvík Bavor (jako nejvyšší stolník)
  • vévoda saský Rudolf (jako nejvyšší maršálek)
  • markrabě braniborský, nyní okupuje francký vévoda Lothar – (jako nejvyšší komorník)

Další říšské úřady

Kromě kurfiřtů, jejichž úřad souvisí s územím, kterému vládnou, jsou dva důležití pomocníci císaře – generální vikář pro německé země a generální vikář pro Itálii. Je to něco jako zástupce císaře. Někdo, kdo má  plná zmocnění mluvit a jednat jménem císaře, není-li císař přítomen. Bývají to dva lidé, na které se císař nejvíce spoléhá, musí jim věřit – a to jak že mu budou věrní, tak, že právo dokážou prosadit v nejhorším i silou. Je to jednak velmi čestná funkce a jednak velmi výhodná – plyne z ní moc, postavení i nějaké daňové výnosy a tu a tam prostě úplatky.

Další zemské úřady

V Českém království je pět důležitých úřadů, kterými král jednak může “povýšit” loyální pány, a jednak tím současně může upevnit vlastní moc. Všechny funkce jsou vysoce prestižní, odpovědné a současně značně výdělečné.

  • Český zemský správce
  • Moravský zemský správce

Zemský správce je něco jako “místokrál”, předseda vlády. Druhý člověk po králi v dané zemi. U něj se schází daně, on dělá důležitá rozhodnutí, není-li král přítomen.

  • Správce Kutné Hory

Něco jako ministr financí, protože Kutná Hora přinášela králi víc než daně ze zbytku země.

  • Zemský maršálek pro českou zemi
  • Zemský maršálek pro moravskou zemi

Král nemůže řídit všechno vojsko, a taky jsou to dvě různá vojska – jedno přímo královské, kterými se většinou řeší zásadní problémy, a zemská hotovost jako vojsko druhé, které v míru slouží k udržení práva a bezpečnosti, v době války se přidává ke královskému. Zemské hotovosti velí maršálek. Král může ve válce určit, že mu bude někdo nadřízený, nebo naopak maršálka pověří velením celého vojska včetně královského, to je na králi. Ale maršálek je tím, kdo odpovídá za to, že zemská hotovost bude ve správný čas na správném místě.  

Volná panství

Ve hře je několik odumřelých říšských lén, které může císař někomu věnovat. Někdy to léno už někdo považuje za své, ale to nevadí. Je-li území na mapě šedé, nejde o dědičné panství a císař ho s užitím své pravomoci může svěřit jako léno komu chce.

Podobně je to v menším měřítku v Českém království. Jsou tu panství, která podle zákona propadla dědicky královské koruně a král jimi může někoho obdarovat – svěřit mu panství jako léno.

Souboje

Souboje u nás nekončí smrtí, jen ten kdo prohraje, musí vítězi zaplatit “výkupné”. Tím sám přijde o 5 kopí ve svém vojsku a vítěz 5 kopí získá. Bojuje se do první krve. Pravda ta může vzniknout z docela slušného zranění, takže poražený pak pravděpodobně na nějakou dobu skončí v péči doktora.

Jak se předurčí vítěz:

Každý muž (kromě církevních hodnostářů) a naopak jedné speciální výjimky mezi dámami má level skillu pro souboje v rozmezí 1-10. Sodcové souboje ho znají – u souboje je vždy herolt, který dělá rozhodčího a má všechny potřebné informace.

Válka

Ve hře se bude skoro jistě vyhrožovat, vyjednávat a spřádat koalice. K opravdové válce dojde jen jednou – na konci hry.

Zvítězí samozřejmě ten silnější. Síla se měří počtem “kopí”, které má dotyčný k dispozici.

Je to jednoduché, jen to má několik výjimek. Ve hře je několik virtuozních velitelů, jejichž vojsko bude mít v boji větší hodnotu. Dotyční to o sobě vědí (je to napsané v postavě) a samozřejmě to vědí orgové. Povedou-li nějakou koalici, vztáhne se to na koaliční vojsko, jde prostě o skill velitele.

Současně je tu několik prozíravých pánů, kteří se nesmířili s tím, že mají bandu nějakých žoldnéřů, ale své vojsko dobře vycvičili. Takže jejich vlastní vojsko má v boji vyšší hodnotu, než je pouhý počet kopí. Zase mají to napsané v postavě.

Tyto dva skilly mohou zamíchat prostým posčítáním počtu kopí (i když upřímně, hrubá síla je stejně velmi důležitá).

 

Složení vojenské jednotky – takzvaného “Kopí”

Ve hře se to neřeší, vojska se prostě počítají podle počtu kopí, ale je zajímavé tušit, co to znamená.

1) Válečný oř, silný, perfektně vycvičený kůň používaný výhradně k boji

2) Rytíř v plné zbroji, jedoucí na mimochodníkovi, svrchovaný velitel kopí

3) Panoš, nesoucí rytířovo kopí a štít a jeho bitevní přilbici (s hledím)

4) těžkooděný jezdec ozbrojený kopím. Pánův leník, nebo najatý žoldnéř

5) lehčí jízdní střelec ozbrojený lukem a tesákem, na hlavě má lebku

6) Pacholek s kopím a zahnutím tesákem

7) Rytířův sluha – číšník, starající se o jeho osobní věci

8) nákladní soumar

9) pěchota ozbrojená dřevcovými zbraněmi, kolem 5 vojáků nebo aspoň pacholků

Takže celkem 3 jezdci, 6 pěšáků, panoš a sluha. Takových 100 kopí je už docela slušné vojsko.

Krvavé časy - říšský sněm v roce 1313 Hra Krvavé časy a její design svět 1313, historie předcházející hře Praktické informace a FAQ Platby a ceny

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave

SaveSave