Pro larp a proč Albigenští

První zážitek byla jedna povedená akce, která se odehrála v lednu roku 1976 a Honza Podubecký tu spáchal něco, čemu by se dneska asi říkalo larpový sandbox. Kostýmová rolová hra s různými akcemi a hostinou na královském dvoře. A aktéři byli hrdiny knížek Tři mušketýři. (Coby kluk jsem vyfasoval roli sluhy Plancheta.) Hrálo se tuším v hospodě v Satalicích a po skončení hry jsme odcházeli na vlak oděni do neuvěřitelně směšných kreacích suplujících kostýmy pro třicítku v husté sněhové vánici, kdy jsme měli pocit, že hra změnila téma na ústup Němců od Stalingradu. Každopádně jsem pod dojmem téhle akce začal šermovat, zamiloval si historii, postupně se stal členem heraldicko vexilologické společnosti a všechno další. Takže moc nepřeženu, když to vyhodnotím, že mi hra na Tři mušketýry změnila život. Podobné hry (Tři mušketýři v té a té situaci) jsme pak opakovali, i když žádná další už nebyla tak epická.

A pak přešešl čas a já se v devadesátkách ocit za katedrou a během výuky praktikovali něco, čemu by se dneska asi říkalo (lehce primitivní) komorní larp – trochu je popsáno v knížce Tajemství dávných časů nebo Škola pro třetí tisíciletí (i když slovo larp tam nikde nehledejte).

Pak zase utekl nějaký čas a do cesty mi přišel larp. Setkání s larpem pro mě byl takový spouštěcí moment. Trigger. Spojilo se několik věcí.

Jsou tam skryté síly související s tím, že hodně píšu (a sedím často celé dni sám u kompu). A přitom jsem tak rád mezi lidma. A (stejně jako všichni) potřebuju zpětnou vazbu, reflexi, vidět, že si někdo všiml, že jsem ty desítky hodin u kompu proseděl a možná něco smysluplného udělal. A takové pozitivní reflexe se mi hrozně nedostává. Svět larperů se mi docela zalíbil, protože je to hravé prostředí, kde nejde o peníze, ego, prestiž (aspoň jsem si toho nevšiml) a je to prostředí velmi vlídné a přátelské. V pravém protikladu k prostředí filmu. Je to zvláštní, protože larp je takový divný film, který jeho autor nikdy neuvidí. Ale pocitově je to přesně obráceně. Ale už bych se asi moc zakecal, možná by stačilo říct: Děláme to, protože je to fajn a baví mě (nás) to.

A proč albigenští? Na tuhle otázku neumim úplně odpovědně odpovědět. Do Carcassonne jsem se zamiloval poprvé když mi bylo asi 12 a za celé svoje kapesné jsem si koupil České hrady od Menclové. S obavou, že pohádkové Carcassone nikdy neuvidim naživo. Takže hned jak to jenom trochu šlo, jsem tam vyrazil. Naživo je to ještě lepší než na všech fotkách.

Kdy jsem poprvé potkal středověké gnostiky a jejich katarskou herezi, už úplně jistě nevim. Asi když jsem o středověku učil a chtěl jsem co nejvíc pochopit nejrůznější myšlenkové směry. A ještě silnějším spouštědlem byla možná doba, kdy jsem psal knížku Králův Havran. To pro mě bylo docela šílené životní období a odskoky, kdy jsem večer před spaním otvíral notebook a psal do něj příběhy knížete (pozděj krále) Theie a durynské princezny Lukarin, byly takový příjemný  útěk od reality. Na dvoře krále Totily jsem poprvé potkal ariány a také gnostiky a celé období ranného křesťanství. Vzniklo při něm Mariino evangelium i touha dát ho do nějakého většího rámce. Když jsem v tom příběhu sledoval, jak Lukarin odplouvá na západ k břehům někde u Narbonne, došlo mi, že stará okcitánská legenda o původu rodu Trancevel se nejspíš vztahuje právě k téhle dvojici. Ta knížka má pokračování, i když ho zatím (nejspíš) znám jenom já. Když jsme nahrávali šíleně praštěné a úchylné CD s hudbou ze dvora krále Totily, část jsme ho natáčeli právě v Languedoku.

Postupně ve mně ve vlnách přichází touha napsat tu knížku (tuhle touhu mi zahání strach, jestli to někdo bude číst, když vim, kolik času a energie by mě to stálo), touha natočit o tom film (kdy mě zastavuje hrůzné vědomí, kolik by to stálo peněz, o kterých zkušenost říká, že se vlastně skoro nedají sehnat). A larp jsme zvládli. Je to takový film pro 40 hráčů. Když ho uvedeme tisíckrát, bude to docela hezká návštěvnost, pro takovýhle těžký filmový žánr. Ale možná způsobí něco, co se přes plátno nedá sdělit. Možná že larp je takové kino budoucnosti: Jeho výhodou je, že všechno je v něm svým způsobem doopravdy, hmatatelné, s opravdovými emocemi. A to při vší úctě nezvládá ani Peter Jackson s rozpočtem půl milliary dolarů.

Ale těch keců je fakt zbytečně moc: Všechno zapomeňte, dělám to proto, že mě to baví. Albigenskými se zabývám proto, že sám jsem heretik na pomezí gnóze a buddhismu a je to výborné alibi si poplakat a svést to na příběh někoho jiného.

Tomáš 13.11.15

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

− 2 = 1