Čistí – cesta do Killanu

Čistí 2262

Most

Stokrát opravovaný pancéřovaný vehikl poskakoval po mizerné cestě, kterou nikdo neopravoval už řádku let. Se­bastian tu ta tam kouknul krz průzor ven, ale bylo to tak na způsobení si mořské nemoci. Nikdo nemluvil, jenom tu a tam někdo nervózně kouknul na displej hodin u stropu a někdo jiný setřel potůček potu, který mu stékal po tváři.

Venku nebylo kdovíjaké vedro. To, čemu se říká léto, odešlo a tady v horách se schylovalo k rychlé proměně ve vě­trný a deštivý podzim. Stačilo by otevřít pár poklopů ve střeše té obludy, které někdo na zadní dveře přivařil ho­nosně znějící označení Bradley. Jenže to nikdo neudělá.

V Pustině se prostě poklopy neotvírají ani ve dne, pro­tože Oni jsou velmi citliví na závan lidského pachu, na kaž­dou kapičku potu. A nechcete je potkat, ani když se vezete v koloně, jako je tahle.

Sebastian se do Killanu těšil, protože o téhle odlehlé horské pevnosti a zdejších zvycích leccos slyšel a četl a bylo mu jasné, že tu najde svět, který si většina obyvatel megapolí neumí ani představit. Zamračené tváře spolucestu­jících, všudypřítomná pověrčivost a transportér nadskakující půl metru po cestě, o které mapa říká, že patří státem udr­žované mezinárodní sítě, mu to nemohly zkazit.

Pak se kolona zastavila. Všichni sebou trhli, protože zdr­žení bylo to nejhorší, co se jim mohlo stát. Večer byl sice re­lativně daleko, ale pevnost Killan také. A tady v horách padá tma rychleji. A ve tmě jsou Oni.

Otevřely se zadní dveře a zamaštěný vnitřek transportéru zalilo matné světlo. Klidně hlídkující po zuby ozbrojená ochranka Hezouna Ponse, kterému kolona vlastně patřila, všechny uklidnila.

„Máme zásek na mostě. Ale jestli si potřebujete odskočit, udělejte to hned, dál budem stavět až v Killanu.“ houknul dovnitř jeden z ozbrojenců a aniž čekal na odpověď, šel to zopakovat ještě několikrát ke vše dalším transportérům.

„Je tu čisto?“ Zeptal se bázlivě jeden spolucestující. Ale ostatní o tom nepřemýšleli a lezli ven, aby mohli trochu protáhnout kosti.

Údolí se tu rozšiřovalo a kolem cesty byl les řidší. A hlavně nějakých sto metrů od cesty se ve větru klinkaly žluté plastové pásky a výstražné tabulky, že dál není terén bezpečný. To znamená, že až k nim to někdo kontroloval, a to poměrně nedávno.

Sebastian za to byl vděčný a i ostatní cestující zahodili společenský ostych, který by jim něco takového nedovolil a rozběhli se využít zákrytu za mohutnými kmeny stromů.

Cestou zpátky Sebastian vychutnával to místo. Les, stromy, vzduch. Divočina, ze které má většina lidí panickou hrůzu, protože nikdo raději ani nechce vědět, co za těmi vý­stražnými páskami žije.

Zvědavě vykročil k čelu kolony. Nohy se mu bořily do měkké vrstvy tlejícího listí, písku a větviček. Sledoval, jak Ponsova ochranka vyprošťuje z bláta dvoumístné průzkumné vozítko a snaží se ho dostat před výhrůžně vypa­dající mohutné obrněné obludárium. Kanon obrněnce ukazoval k úzkému a málo udržovanému mostu klenoucímu se přes hluboce zařízlé dno údolí kde zur­čela a třpytila se říčka čistá jako drahokam.

Vpředu se v kruhu bodygardů vybavoval sám Hezoun Pons s dvojicí kyborgů.

Kyborgové, opravdu s výpravou jede dvojice kyborgů! Obrovské postavy chlapů jejichž těla byla přetvořena v zabijácká monstra, kterých se bojí i Oni.

Snad je dobře, že jsou tu. I když nabízí se otázka proč. Má Pons fakt tolik peněz, že si může dovolit najmout dvojici kyborgů? Nebo se v Killanu bude dít něco, kvůli čemu je sem posílá řád? Nebo tu mají nějaké vlastní, možná osobní, zá­jmy? Na to by Sebastian rád přišel. V jeho misi mu to nejspíš bude hodně užitečné.

Sebastianovi nemohla ujít ani Ponsova pitoreskní suita. Tedy popravdě vlastně celou tu dobu sledoval štíhlou tmavovlásku, která byla oblečená tak nějak, jak si vždycky představoval zpěvačky, o kterých jako dítě slyšel vyprávět pohádky. Rozhodně nikde jinde než v Ponsově suitě by se osoba tak nemravně oblečená a přidrzle okukující okolí nemohla objevit. A její smích se Sebastianovi nějakým zvláštním kanálem vepsal do skrytého mozkového závitu, kde neodstranitelně uvízl.

„Bojíte se, jestli most nemá narušenou statiku?“ zeptal se Sebastian jednoho z vojáků, kteří kontrolovali nájezd na most. Na střelce nevypadal. Spíš to mohl být pyrotechnik nebo někdo z chemického průzkumu. Teda, opravdu si s se­bou Pons veze i tyhle lidi?

Voják zvednul oči, „což o to, unese. Tady je větší prů­švih.“

„Miny? Ale ty byste přece museli vidět na displeji?“ Se­bastina přemýšlel, proč tolik štráchů s jedním mostem a proč do čela kolony strkají to malé vozítko.

„Řiká se tomu ďáblův most. A má to důvod. Kdysi tu bě­hem války povstalci otevřeli pulzující červí díru a nikdo jí neumí deaktivovat. A bohužel ani neznáme algoritmus jejích pulzů. Jestli teda nereaguje na něco zvenčí a jede ve vlastnim uzavřenym algoritmu.“

Parta z Ponsovy jednotky zatím průzkumáček vydloubala z bláta a dostala ho dopředu. Vojáci se trochu emotivně do­hadovali, kdo sedne za volant. Ale zdálo se, že na to měli ně­jaký předem smluvený pořadník a tak jeden docela nervózně svolil k nasednutí. Velitel se k němu naklonil „Hele, neuspě­chat. Nejdřív musíme zas všechny napcat do auťáků, nastar­tovat a bejt připravený. Až zatroubim, jedeš. Jak budeš na druhý straně, napálíme to za tebou, co to de. Okej?“

Vojak přikývnul. Nastartoval a čekal.

„Nasedat!“ Křičel mezitím do davu jeden z ozbrojenců a všichni poslušně zamířili ke svým transportérům, i když si ně­kteří zřetelně užívali poslední možnost nadýchat se čerstvého vzducu.

„Nestačí tam poslat dron?“

Pyrotechnik zavrtěl hlavou a ušklíb se, jako by chtěl říct že tak chytrej je taky, „Eště nikdy to nesejmulo dron. Jakoby tam byla pojistka na živý organismy.“

„A co kdyby ta věc byla aktivní?“ staral se Sebastin.

„Vodpálí ho to někam do jinýho vesmíru,“ pokrčil rameny pyrotechnik. „Vlastně né. Párkrát ty potrhaný llidi a rozmaší­rovaný auťáky našli o kus dál za mostem.“

„A co pak uděláme my?“

„To rozhodne velitel. Další pokus by pak měl smysl až za pár hodin. A to je zdržení, že se do tmy nestihnem ani vrátit ani doject do Killanu. …seš spokojenější, že to víš?“ Dobíral si Sebastina.

Asi to tak úplně slyšet nechtěl. Ale už se raději neptal dál a doběhnul si do svého Bradlyho. Napěchoval se na své místo mezi ostatní a čekal.

Ozvalo se zatroubení a pak uslyšel zvuk motoru průzku­máčku, řidič roztočil motor do otáček a vypálil kupředu. A pak nejednnou, bylo ticho. Všichni nasucho polkli.

„Projel to, je na druhý straně!“ Zařval nadšením řidič. A pak už nebylo slyšet nic, protože i motor Bradlyho se roze­řval do otáček, vozidlo se zhouplo jako loď na vlnách a skoči­lo dopředu pohybem dravce honícího se za kořistí. Kolona se rozjela na plný plyn přes most.

Těch pár vteřin, co pod kolama duněl starý most, trvalo věčnost. Ale pak se zvuk zase změnil a všem bylo jasné, že živí přejeli na druhou stranu. Všichni si viditelně oddechli.

Bradley pokračoval v divoké jízdě a cestující se znovu rozdělili do tří skupin. První se snažili budit zdání tvrďáků a rukama a nohama se rozepřeli tak, aby se na výmolech neu­mlátili o pancéřový strop, druzí pokorně opět nasadili přilby a ve zvuku jejich zvonění o kov interiéru začali meditovat, ti třetí přilby naopak sundali a tiše do nich zvraceli. Aspoň ne­měli myšlenky na to sledovat utíkající čas a být nervózní z toho, jestli kolona stihne dojet do Killanu za světla.

Killan

Kolona se opět zastavila. Sebastian se probral z klimbání a vykouknul průzorem ven. Magická hodina. Slunce se už dávno schovalo za okolní strmé kopce, ale obloha ještě ze setrvačnosti chvíli zůstala modravá a varovala, že ta skutečná černočerná tma padne velmi brzo.

Kolem hnízda, jak jsou všichni zvyklí říkat malým měst­ským pevnostem velikosti Killanu, se rozsvěcely namodralé reflektory a ozařovaly široký pás příkopů mezi vnější a vnitřní hradbou. Narezlé žiletkové dráty chránily koruny zdí a rozdělovaly podélce i samotný příkop. Ať si o Killanu v megapoli panuje představa polodivoké díry na hranicích, ochranné valy tu mají pečlivě udržované a opravované. Místní asi vědí proč.

Se skřípěním se odsunuly těžké železné závory a rozevře­la se brána. Zevnitř ven padl proud světla, protože ulice si zde nedovolí nechat neosvětlené. Bradley sebou škubnul a spolu s ostatními transportéry skočil dopředu. A za několik okamžiků už se celá kolona stočila do půlkruhu na náměstí a jen od brány doléhalo skřípění zavírajících se vrat.

Všichni se vysoukali ze svým skrčených pozic a hledali, jak znovu získat lidskou důstojnost odloženou pro potřeby transportu.

Řidičův pomocník vystrkal z transportéru hromadu za­vazadel různých barev, stáří, tvarů a smradů.

Kolem kolony procházelo několik zdejších vojáků a ru­tinně kontrolovali, jestli se s kolonou dovnitř nesvezlo něco, co sem nepatří. Nějaká žena v bílém vědeckém kokonu a přilbou s velkým proskleným štítem, který ji kryl obličej, mě­řila povrch vozidel nějakým udělátkem. Nejspíš dělá nějaké biologické testy, které Sebastian z megapole neznal.

Hezoun Pons se se svojí suitou bez ptaní vydal směrem ke vchodu do citadely, která městu kralovala jak středověký hrad. Zevnitř mu vyšli naproti pravděpodobně maji­telé hnízda a zdá se, že Ponsův příjezd je potěšil.

Sebastian se za nimi zadíval a přistihl se, že váhá, jestli ho víc mrzí, že nebude spát v přepychové posteli jako Pons a panstvo, nebo že v citadele mizí ta tmavovláska s udělátkem, jejíž štíhlé nohy rýsující se v protisvětle sle­doval. Najednou se zastavila a ohlédla. Přelétla pohledem náměstí, jenže pak na ni někdo zevnitř zavolal, „Renée, neblbni, sežere tě tam něco!“ a dívka se se smíchem otočila a houpavým tanečním krokem vyrazila zpátky do pevnosti. Sebastian se za ní díval, dokud panští poskoci nezavřeli za všemi tlaková pan­céřová vrata a citadela se nezměnila v temnou nepřístupnou masu tyčící se k temné obloze.

Smutné pomyslel si. Ale třeba jí tu ještě potkám.

„Kde bys mi radil se ubytovat?“ obrátil se Sebastian na jednoho ze zdejších vojáků.

Ten se moc nerozmýšlel a mávnul směrem k velké bu­dově, „U Cecílie, kde jinde.“

Sebastiana odpověď překvapila „To vede nějaká Cecílie?“

„Jasně.“ přikývnul.

„…já jenom, že to nevede její chlap, se divim.“ vysvět­loval Sebastian.

„Na to se neptej. Copak to tam u vás na severu nemáte?“

„Aha, ne jenom mě to překvapilo… ňákej průser?“ Oťukával Sebastian situaci, aby do něčeho nešláp dřív ne se vůbec rozkouká.

„Nech to plavat,“ byl důrazný voják. „Prostě u Cecílie.“

„Okej. A dík!“ pochopil Sebastian, že to téma bude asi tabu. Sebral ze země svůj ranec, kterému řidič říkal tak hez­ky „zavazadlo“ a vyrazil k budově, která tu sloužila jako ho­tel, ale zdá se, že i jako nejoblíbenější místní hospoda. Což Sebastianovi vyhovovalo, protože tu bude moci pohodlně a přirozeně navazovat kontakty s mnoha lidmi.

Když vešel dovnitř, nečekala ho žádná vymydlená recep­ce, na které byl Sebastian zvyklý ze svých cest po megapolích, ale lokál jak z velmi starých dob. Než se zorientoval v přítmí, vyšla mu oblakem dýmu naproti obrovská svalnatá gorila.

„Vítám tě u nás. Já sem Hugo. Budeš jíst? Nebo jenom trochu ňákýho dobrýho vožíráku?“

Sebastiana vyvedl z rovnováhy, „Postupně všech­no. Jo, vlastně mam hlad a rád se napiju, ale nejdřív si chci někam hodit věci …teda jestli máte nějaký volný pokoje.“

Hugo spokojeně zavrčel „Jo jo …teda pokoje …tudy. Máme to nejlepší, co v Killanu seženeš.“ a Sebastian si to hned překládal jako „Vida, přijel porcelán z megapole, dobrá příležitost ho pumpnout.“

Když vešli dovnitř, i tady místnost osvětlovala jenom jedna červená tečka nad dveřmi. Okno bylo zata­žené ocelovou žaluzií. Jaký pohled se skrývá za ní, bude muset Sebastian prozkoumat zítra za dne. Vybavení pokoje připomínalo samotku pro masové vrahy, ale to se asi dalo čekat.

„Víc se rozsvítit nedá?“

„Ne. Šetříme baterky. Reflektory musej hlídat kolem zdi. To kdyby v noci zhaslo, sme v hajzlu. Generátory sou dávno vodstavený, protože neni co do nich lejt. …jo a nejde to ani zhasnout, kdyby se něco semlelo, tak abys viděl na cestu.“

„Něco hrozí?“

Hugo se zamyslel, „Sme komfortní podnik, tady budeš v cajku. I kdybys v noci slyšel něco venku …třeba jako i sirénu nebo střelbu, tak to prosimtě neřeš a hlavně nevotví­rej to vokno. Tady to bude v cajku.“ opakoval Hugo.

Sebastian povytáhl obočí. Bude to tu asi trošku divočejší, než si původně myslel. Odhodil si věci na postel a vydal se v doprovodu obrovitého vyhazovače Huga do lokálu.

„Hraješ poker?“ vyzvídal Hugo.

„Ne, to ne,“ zavrtěl Sebastian hlavou.

„To nevadí, vrchcáby sou taky dobrý. Nebo plátýnko, to tady dáváme.“

„Ani ne,“ nedal se Sebastian odbýt, „spíš na to plátýnko něco k jídlu.“

„Jo, je tu maník, co v Pustině střelil prase, to ti v tý tvý megapoli nedaj.“

To znělo rozhodně stejně šíleně jako zajímavě. Hrozilo to samozřejmě tím, že mu naservírujou zmutovanou dvouhlavou žirafu s horskou přirážkou.

Lovec

Sebastian nasával tu zvláštní vůni horského hnízda, kde je tak křehká hranice mezi stopou civilizace a Pustinou všude kolem. „To deš jen tak do Pustiny a střelíš prase?“ vyzvídal na týpkovi, co místo atmosféry nasával zdejší pálenku.

„To se tak občas semele, jinak sem ale tipař, rozumíš. Čmuchám po Pustině a vobčas narazim na ložisko s pokladem. A jeho souřadnice prodám, těžit už to musí někdo, kdo má stroje, lidi, střelce a tak.“

„To de vyrazit jen tak do Pustiny?“

„To se učíš. Léta. A když to přežiješ, seš tipař,“ zasmál se ten člověk. „Každej máme svý a nemusí každej vědět, jakto, že umíme, co umíme. Já sem třeba furt nepochopil, co je vlastně tvuj job.“

„Mapuju jednotlivý lokality a zjišťuju, co z toho, co kde roste, by se dalo využít a nebylo za tim riziko zamoření.“

Tipař se uchichtl a Sebastian to nemohl přehlédnout. Ale zkusil to přejít a vyptávat se dál, „Takže se tu vyznáš… objevujou se tu někde Čistý?“ Zeptal se Sebastian polohlasem. Jeho společníka otázka překvapila a zatvářil se pobaveně.

„Čistý už přece žádný nejsou.“

„Ani tady v horách?“ Nechtěl se vzdát tak snadno Sebastian.

„To přece musíte mít v těch vašich databázích zmapo­vaný, ne?“ Provrtal ho společník očima. Z jeho pohledu přímo koukalo ,Já vím, kdo jsi. Ale blbost, Sebastian svou lehkou paranoiu zaplašil. Jak by to moh vědět. Nikdo neví, kdo je a jméno Sebastian tu nikde nikdy nepadlo, i papíry má na svůj krycí nick! Tipař nic neví a jenom blafuje.

Sebastian se zasmál, „To je někde v databázích? Myslíš, že to ví třeba šurta?“

„Najdeš to na jejich serverech, ne?“

Blafuje dobře, proběhlo Sebastianovi hlavou.

„Síť je přece už dávno mimo provoz, nikdo to tam nemůže najít. Ani voni.“

Ale jeho společník si to nenechal vymluvit, „Vypadá to, že s tou šarádou kolem Bey z Miry nemáš nic společnýho, takže poď hrát na férovku. můžem si bejt užitečný. Vy se tam v megapoli přece umíte připojit, nedělej ze mě mamlase.“

Sebastian si připustil dohodu, i když stále váhal, jestli v tom nemůže být bouda. Jenže tenhle špinavý nakalený chlapík na boudu nevypadal, „Ne tak, jak si asi myslíš. Zkoušel jsem to. Hele, úplně kdysi kdysi se to vedlo optikou. Pak se vymejšlely ty fluidní věci a družice, ale když to popadalo byl jakože utrum. Ani my to neumíme najít.“

Tipař měl jasno. „Mam něco, co se ti bude moc líbit. A nebudu chtít prachy, ale protislužbu.“

„Dobře,“ připustil

„Zbytky tý tvý optiky sou zahrabaný v hlíně Pustiny. Jenže já sem tipař, že jo.“

Sebastian musel uznat, že tenhle trhan vybudil jeho zvědavost, „Vede to přes Killan?“

„Blázníš? Je to pár dní cesty.“

„V Pustině?“

Tipař přikývnul.

„Ale tam sou přece Oni. To nejde přežít.“

Tipař pokrčil rameny, „Vidíš. Sem tu a žiju. Musíme se jim vyhnout a nenechat stopy.“

To bylo daleko šílenější než všechno, co si Sebastian uměl představit. „To jako myslíš, že vodněkuď hodim do vyhledávání odkaz Čistí 2262 a vono mi to najde, co hledám?“

„No… dokud to nezkusíš, rozhodně to nezjistíš.“